Minulý pátek hrála v Paláci Akropolis norská pětice Kaizers Orchestra. Navzdory skutečnosti, že jsou u nás prakticky neznámou kapelou, zpívající navíc v norštině (což většinu publika diskvalifikuje z pozice doprovodných sborů), to vypadalo nad očekávání dobře. Na pódiu stály dva barely, které jim spolu s baseballovými pálkami posloužily jako perkuse, pianista si na hlavu narazil plynovou masku a mlátil tyčí do poklice od kola, všichni na sobě měli obleky a - jak už to u severských kapel bývá - jeden z muzikantů vypadal jako mladý Max von Sydow, rytíř, jenž hrál, zjednodušeně řečeno, šachy se Smrtí ve filmu Sedmá pečeť. Řízné podání rokenrolového desatera připomnělo švédské kolegy The Hives (ti hráli v Praze zhruba před dvěma týdny), barelem na pódiu Savage Republic (vystoupili u nás asi před dvěma měsíci; když se zadaří, nějakou tu plechovku si přinesou i sobotní Einstürzende Neubauten), a konečně jménem Kaiser Chiefs („Rubyrubyrubyrubyy!“ zazní už konečně taky naživo na letním festivalu Rock for People v Hradci Králové).
Letní festivaly už se začínají vybarvovat. Ty, které jsou zaměřeny žánrově - výlučně elektronické akce, ska/punkový Mighty Sounds, metalový Brutal Assault, menší festivaly alternativní hudby a částečně i Colours of Ostrava - mají své stálé publikum téměř jisté, cílová skupina je jasně definovaná. Tradičně složitější postavení mají mainstreamové festivaly - u nás platí za největší jméno právě Rock for People. Každý rok je v programu nějaká ta hvězda „velkého formátu“ (letos zmínění Kaiser Chiefs, The Offspring a Enter Shikari, „... opravdu velká jména, na která jsme pyšní“, jak píší pořadatelé), ale festival stále zůstává zejména přehlídkou vyšeptalé lokální scény, pročež se zahraničím naprosto nesrovnatelnou. Což ale nikoho z českých návštěvníků většinou neodrazuje.
Možná by byl festival pro zahraniční publikum atraktivnější, kdyby nebylo tak strašně důležité psát stejně velkým fontem Divokýho Billa a Anetu Langerovou a pro jednou je vyměnit za Helmet, Holy Fuck! nebo Black Mountain, a těm pak dát jich důstojnější festivalový čas, než měli vloni NoMeansNo. Na druhou stranu je pochopitelné, že Billa zná v republice pět milionů lidí, zatímco Holy Fuck! (asi) padesát. Ani není třeba mít vzdělání v marketingu, aby bylo jasné, co na těch divokejch billboardech nakonec bude. Dělat festival je totiž těžké. Zato kritizovat snadné. Až zbytečně moc.
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka LN
