Říká se, že když máte dítě v pětadvaceti, nedokážete si to užít. Člověk sám sotva dospěl, a už se má starat o potomka? Mnozí lidé - a muži zvlášť - proto v posledních dvou dekádách odkládají založení rodiny na pozdější dobu, není výjimkou, když mají první dítě po pětatřicítce, nebo dokonce i po čtyřicítce. Svou váhavost vysvětlují často tím, že si příchod dítěte chtějí užít. „Nejdřív musím vydělat dost peněz...“ (něco dokázat, procestovat svět - dosaďte podle libosti) „... a pak teprve můžu mít dítě,“ říkají. Vybrali jsme tři muže, které považujeme za typické. Muže, kteří na první dítě čekali do 34, 45 a 47 let. Proč tak dlouho? A jak prožívají své otcovství? Je takové, jak očekávali? Petr Bílek, Pablo de Sax a Miroslav Konvalina jsou typičtí ještě něčím: nejsou ženatí. Jsou živou demonstrací statistických čísel, která dokonce ještě překračují. Mimo manželství se u nás totiž rodí dvě třetiny dětí. Považují to ve výchově za handicap? Proč se vlastně nechtějí ženit?
Slovo má...
... otec první: Petr Bílek (35) Povolání: novinář a překladatel Syn Jáchym, 8 měsíců Partnerka: Sylva Syna Jáchyma jsme neplánovali. Přišel, jako když se mění počasí. Plánovat si dítě je podle mě podivnost - když se někdo o dítě snaží, je to, jako by se snažil něco vydolovat a urvat. A přitom je to spíš jako jít na houby. Někdy člověk v koši něco přinese, někdy ne. Známé zenové přísloví dokonce říká, že aby se člověk strefil, tak především nesmí mířit.
Když přítelkyně zjistila, že je těhotná, asi dva měsíce byla zděšená a vůbec nevěděla, co si má o příchodu dítěte myslet. Časem se ale začala těšit, což jí naštěstí nebránilo v tom, aby normálně fungovala. Se čtyřměsíčním plodem v břiše absolvovala i přechod části Nízkých Taur přes vrchol Greifenberg (2618 m n. m.).
Bylo zvláštní sledovat, jak na těhotenství mé partnerky reagovali lidé kolem nás. Nejčastější otázka byla: Tak co, Petře, jak se těšíš na potomka? Asi jsem je zklamal tím, že jsem nejásal. Takové to verbální nadšení mi připadá jako prázdný kýč. U žen se to dá pochopit, ty za to nemohou, protože s nimi „cvičí“ hormony. Ale pokud se muži pyšní ještě nenarozeným dítětem, dělají to pravděpodobně proto, že si myslí, že se to sluší, že to od nich okolí čeká. Já si myslím, že je velmi zapomenutá ctnost moc nejásat a zkrátka udělat, co člověk musí, tedy svou povinnost. Navíc, kdesi jsem četl, že dítě by mělo být pro partnery až na druhém místě. Primárně jsou spolu přece kvůli sobě.
Chvíli mi trvalo, než jsem se začal cítit otcem. Abych byl zcela upřímný, několik dní po Jáchymově narození jsem měl pocit, že se mnou někdo ošklivě zametl. Najednou tu bylo dítě a čekalo se ode mě, že ho budu mít rád a že se o něj postarám. Měl jsem chuť utéct co nejdál, nejlépe do Jižní Ameriky, a tam si užívat s mladýma holkama. Ten prvotní šok naštěstí celkem brzy odezněl. Stejně si ale myslím, že muž si na rozdíl od ženy k dítěti vytváří vztah teprve postupně s tím, jak začíná být více interaktivní a hovorné. Otcové, kteří se se slzami v očích rozplývají nad drobným tvorem v zavinovačce, mi byli vždycky podezřelí.
Svatbu neplánujeme. Proč by mělo být narození potomka důvodem ke svatbě? Narození dítěte je událost, která smysl má, ale svatba je podle mě sice nejpopulárnější, ale také nejméně opodstatněný rituál současnosti. Na rozdíl od pohřbu - ty mají pořád velký smysl a lidé dělají chybu, že je zanedbávají.
Ve výchově jsem začátečník, ale myslím si, že k dítěti je třeba se chovat jako k malému dospělému. Neměli bychom z něj žvatláním dělat nesvéprávného blbečka. Přiměřeně k věku budeme Jáchymovi ukazovat náš společný svět v jeho rozmanitosti a nebudeme ho uzavírat do dětského ghetta. A zároveň mu budeme vytyčovat hranice - pevné zásady a hodnoty, aby se ve světě neztratil. Ale tohle jsou možná jen takové plané řeči a plány. Stejně se kvalita výchovy ukáže až úplně na konci.
Otec druhý: Pablo de Sax (48) Vlastním jménem Pavel Veselý Povolání: restaurátor, památkář, výtvarník a fotograf Dvojčata František a Kryštof, 14 měsíců Partnerka: Táňa Kamarádi, co jsem s nimi dlouhá staromládenecká léta flámoval, se mě ptají, jaké to je, být tátou. Odpovídám, že je to zkouška představivosti: člověk musí být neustále ve střehu a předvídat, co by děti mohly provést. Například včera zjistil jeden z chlapců, že postýlka se dá přeskočit a spadnout tak z více než metru na tvrdou zem, načež následuje zábavná projížďka na pohotovost do Motola...
Být tátou je i zodpovědnost: děti nelze odbýt jako sám sebe, takže abych nás všechny uživil, musel jsem si přibrat další práci. Spím čtyři, maximálně pět hodin denně. Mám kolegyni, která se před půl rokem vdala. Když mě vidí, přestala plánovat děti. Novomanžel mi přišel domluvit, abych už raději nic nevyprávěl. Že prý moje závěrečná věta: „Oni jsou ale jinak v pohodě a roztomilí“ nestačí.
Nikdy bych si býval nepomyslel, jak fatálně rodičovství zasáhne do našeho erotického života. Když bylo potvrzeno, že je partnerka nečekaně těhotná a to dokonce dvojnásob, dopadlo to takto: čtyři měsíce Táňa prozvracela a další období proležela buď v nemocnici, nebo doma. Já narychlo přestavoval celý byt, takže jsem totálně vyčerpaný usínal, jen co jsem se dotkl postele.
Změn bylo víc. Než se kluci narodili, měli jsme s partnerkou vyhraněný hudební vkus. Jenže po pár týdnech jsme zjistili, že dětem se nezavděčíme tím, co posloucháme my. V prvních třech měsících jasně vítězila klasika - ovšem jen některá. Zatímco Beethoven klukům neříkal nic a nešťastně brečeli i při Ódě na radost, na Mozarta usínaly výborně. Dva měsíce. Potom už nezabíral a nám nezbylo než hledat náhradu. Celkem nečekaně zabodovali Kraftwerk i Nirvana. Ale co je úplně nadchlo, byla děsivá komerční nahrávka jihoamerických indiánů, kteří hrají známé hity z Peru a Bolívie. Jakmile ji pustíme, okamžitě ustane i usedavý pláč.
Pokračování na straně II
Ze starého mládence otcem
Dokončení ze strany I
Zanedlouho poté, co se naši chlapci narodili, začaly se kolem nich objevovat „sudičky“. Sestřička v porodnici věštila: „Ten Kryštof dneska ale kope nožičkama, to bude určitě fotbalista.“ Další sudička prorokovala mojí partnerce: „Jó kluci, ti se doma nezdrží. Utečou vám za snachama, hned jak si je nějaké najdou. A na vás si, mladá paní, ani nevzpomenou.“ Asi vám nemusím říkat, jak nás tyhle řeči štvaly.
Když se chlapcům prořezaly první zoubky, měli jsme radost. Ne na dlouho. Nejprve ohryzali lak z postýlky, okousali plastové chrániče rohů, zkoušeli, zda nebude k rozmělnění kování psacího stolu. Vzápětí přišli na další využití zubů - kousání bratra. Některé útoky jsou náhlé, tudíž se nedají předvídat. Jiné jsou doprovázeny varovným zvukovým signálem „uááách“, který jde z hloubi hrdla a na důrazu ještě přidá rozpažení ručiček, vyvalení očí a přímý rozběh po špičkách - vypadá to jako pozůstatek po dinosauřích předcích.
V budoucnu bychom se chtěli s Táňou vzít, ale zatím na to není čas. Vlastně od té doby, co jsme zjistili, že budeme mít děti, nic nestíháme.
Otec: Miroslav Konvalina (45) Povolání: bývalý ředitel Radiožurnálu, dnes ředitel Amerického centra v Praze Syn Jan, 8 měsíců Partnerka: Jitka Dítě jsme si plánovali, i když jsem se bál, abych to ve svém věku neuspěchal... Ale nakonec jsem uznal, že už není čas na hrdinství. Nejvíc obav jsem měl z breku. U cizích dětí jsem úpěnlivý pláč snášel dost špatně, nechtěl jsem kvůli tomu ani chodit na kafe tam, kde jsou dětské koutky. Měl jsem ale štěstí: Jenda brečel pořádně naposledy v porodnici a od chvíle, kdy poznal ženská prsa, se jen usmívá a dělá, že ví, o co jde. Moje partnerka si všechno o těhotenství a dětech zjistila od kamarádek a příbuzných, nastudovala z internetu a načetla z knížek. Nakonec jsem i svolil a dvakrát s ní šel na školení nastávajících otců a maminek. Lezli mi tam na nervy ostatní taťkové, kteří pořád partnerku přidržovali a masírovali, až mě rozbolela hlava a začal jsem zívat. Dostal jsem od ženy vyčiněno, že mě to vůbec nezajímá, a tak jsem příště šel za aktivního taťku -držení panenky alias dítěte „na tygříka“ jsem se naučil jako první.
Na roli otce jsem si musel trochu zvykat. Maminka vypadala, že je maminkou odjakživa, ale mě dodnes (oprávněně) podezírá, že jsem schopen Jendu někde zapomenout. Okolí reagovalo krásně, od chvíle, kdy se narodil, se každý ptá: A co Jenda? Nikdy nevím, co mám říkat, tak jen stále dokola opakuju, že je úžasnej.
Taky se ptají, jestli se budeme s Jitkou brát. Já byl ženatý dlouho a dítě nepřišlo, pak jsem byl měsíc svobodný a dítě bylo hned na cestě. Takže to tou svatbou asi nebude.
Nejraději mám chvíle, když přijdu domů, zouvám si boty, a když zvednu hlavu, je tam Jitka s Jendou v náručí a on se směje, rošťák jeden, protože ví, že budou s tátou rošťárny. Nekoupu, nepřebaluju, nepřikrmuju ani neuspávám, ale dělám Jendovi nejlepší zvedačky, od narození mu zpívám ,,hopsasa, hejsasa, Jenda se chyt do lasa“ a těším se, až spolu pojedeme poprvé na vodu.
Jenda je dítě, na které se vyplatilo čekat 45 let. Vidím v něm už teď všechno, co má táta v prvorozeném synovi vidět, a užívám si těch posledních měsíců, dnů a týdnů, než mi dá poprvé najevo, že jsem se náramně přepočítal.
Můj život se zásadně změnil. Usadil jsem se, v práci vyvěšuji na nástěnku vedle Obamy nové a nové Jendovy fotky, pořídil jsem si starší kabriolet a čekám na vhodný večer, kdy se pustíme do plánování Mařenky. Otcem se muž nestává při porodu Pro Pabla de Sax bylo nejtěžší zvyknout si, že už není zodpovědný jen sám za sebe. Mirek Konvalina se přiznal, že v prvních týdnech byl schopen zapomenout, že má syna, a klidně ho i někde nechat. Petr Bílek je nejradikálnější. Dítě neplánoval, z těhotenství nejásal a dnes bere osmiměsíčního Jáchyma jako malého dospělého.
Jaké zkušenosti má s novopečnými otci psycholog Lucian Kantor?
„Na příchod dítěte se muž nemůže dostatečně připravit. Je sice vybaven otcovskými pudy, ale ty jsou odlišné od mateřských. Matka a novorozenec jsou jedno tělo, žena dokonce i tak hovoří. Pokud dítě přibere na váze, říká: My jsme přibrali. Otcům chvíli trvá, než se přizpůsobí novému životnímu rytmu. Mužův život se radikálně změní a je pouze na něm, aby si užíval nových zážitků a netruchlil po tom, co bylo dříve,“ radí Kantor.
Není to lehké, ale mužům - a koneckonců ani ženám -nic jiného nezbude. Ostatně i staromládenectví se člověku po tolika letech začne zajídat a dítě může být budíčkem, který člověka upozorní, že ve stylu „po nás potopa“ se nedá žít až do smrti. Dítě totiž můžete nechtít, ale jakmile se narodí, už si život bez něj nedovedete představit. I když spíte jen čtyři hodiny denně a přebíháte z jedné práce do druhé. A ještě něco: když si pořídíte dítě až po čtyřicítce, je dost pravděpodobné, že nepoznáte význam spojení „krize středního věku“. Nebudete na ni totiž mít čas.
***
Chvíli mi trvalo, než jsem se začal cítit otcem. Několik dní jsem měl pocit, že se mnou někdo ošklivě zametl, a chtěl jsem utéct co nejdál. Petr Bílek
