Posadili mě za stolek a mám prodávat knihy, které jsem si sám z regálů vybral. Jsou to: Dušek, Kadlečík, Rankov, Magda Vášáryová, Vaculík. A jeden titul obscénní literatury, abych měl zákazníky před čím varovat v četbě i v životě. Okolo mého stolku vznikl kruh přátel tohoto znamenitého společenského střediska - knihkupectví Artforum! Zákazníci nás plaše míjeli. Prodali jsme asi tři knihy a rozdali asi šest, polovičku jsem dostal já: od Pavla Rankova a Petra Krištúfka. V této úloze budou tu v tomto týdnu sedět další spisovatelé, mezi nimi Gál a Mikloško.
Kdosi mi dal do ruky sešitek s titulkem Abrakada-brak. Vydali si ho „účastníci literárneho kempu“. „Chcem byť tvojou tajnou skrýšou/ pred tým svetom bláznivým,“ nabízí Michaela Mrvová z Kežmarku. Katarína Málková z Banské Bystrice píše: „S vreckovým nožíkom/ vyvraždím skupinu mojich osobných rivaliek/ škeriacich sa na plagátoch na skrini.“ - „Začul som smrť/ a tentokrát nedunela v beethovenovej piatej/ či mahlerovej deviatej/ lež v opilcovom prvom náraze/ hlavou do steny,“ píše Marcel Kmeť, jenž za své bydliště udává Střední Evropu, a to je na Slovensku přesné.
Nevím, co všecko se tu bude dít. Dva maďarští historici budou zítra diskutovat o své knize Rozštiepená minulosť. Já teď jsem velen na radnici. Primátor Ivan Harman tam slavnostně připomněl, že Žilina má osm set let, a zahájil tento literární festival, už pátý. Že po primátorovi jsem na řadě já, je mi takové divné... Peter Krištúfek mi dával otázky: byly osmičkové, tedy lehké. Povedla se mi jedna odpověď: na otázku, co si myslím o rozdělení Československa. Řekl jsem: „Vznik Slovenské republiky je úspěchem české politiky...“ Smích, údiv. Dokládám to: byl to následek české politiky? Byl. Jste rádi? Ano. Čili úspěch! Přijímám gratulace. Jako vždycky a všude požádal jsem obecenstvo, aby mi zazpívalo: to je můj výzkum. Zazpívali jakousi milostnou píseň, v níž tekl potok Rajčianka. Jedna stará paní vysvětlila, že ji zpívali čeští vojáci za první republiky. Tož!
Druhého dne mě Peter Krištúfek šikoval do bilingválního gymnázia. Byla zrovna přestávka: smích, křik... a v hale pod vysokým skleněným stropem hráli studenti u tří stolů ping-pong. Nádhera! Na besedu se spisovatelem přišel, jen kdo měl zájem: posluchárna byla plná. Že by od autora něco znali, to neočekávám ani v Čechách. Ale poměry za onoho režimu, vztahy a činnost pod okem estébé, to jim vlastně neměl dosud kdo vylíčit. „A co teď čtete?“ nezeptal jsem se, ze slušnosti. Ale požádal jsem je nakonec o písničku. Radili se a já dostal nápad: „Zazpívejte mi všecky sloky vaší hymny. Nebudeme vstávat, je to výzkum.“ Rozběhli se: Nad Tatrou sa blýska... čekal jsem a oni opravdu: o hromech zpívali, že je zastaví. Zazpívali další dvě sloky, jež jsem neznal, a já přidal další dvě, které neznali oni. Řekl jsem, že hromy se nedají zastavit, ať to nezpívají, je to hloupá propaganda. Besedu jsem nakonec musel, trochu násilím, skončit já a dostal jsem velikou kytici: dal jsem ji paní Hrončekové, která se o mne ty dva dny starala, i do rychlíku mě usadila. Tam jsem krom jiného uvažoval, jak by takový celostátní lidový festival o literatuře vypadal u nás.
Otvírám si teď toho Krištúfka, co jsem si přivezl. Kniha se jmenuje Šepkár (Nápověda). Na první stránce čtu, jak se na každé fotografii i na billboardu nějakého politika vždycky objevila v pozadí jakási šedá postava, která na negativu nikdy nebyla. - Dobré!
