Třeba stojíte u pokladny v supermarketu. A do uší vám proudí píseň, kterou byste si sami nikdy nepustili. Nicméně teď už ji znáte, nikdo se neptá. Zatímco sehnat či najít to, co vás zajímá, je většinou daleko složitější.
Podobně je to dnes i s literaturou. Daleko snazší je koupit si román o životě Virginie Woolfové či v televizi zhlédnout film o tom, jak se James Joyce seznámil se svou ženou Norou, než se dostat k jejich knihám. Ano, vždycky se může říci, že naopak právě takováto díla mohou přivést čtenáře k jejich textům, ale v praxi daleko spíše cestu k nim zatarasí.
V podobném trendu pokračuje francouzský autor Gilles Leroy románem Alabama song o Francisi Scottu Fitzgeraldovi, Ernestu Hemingwayovi a především Zeldě Fitzgeraldové, která je jeho vypravěčkou. Ernest Homongway Gilles Leroy (1958) se českému čtenáři představuje poprvé právě románem, který získal Goncourtovu cenu. A i když Francouze asi nikdo z amerikanofilie příliš podezírat nebude, dá se také říci, že nikoho moc nemůže překvapit, že uspěl právě s Alabama songem (2007). Předtím se autor, debutující v roce 1987, věnoval především poměrně „těsným“ popisům vlastní intimity - ať už se jednalo o umírání jeho matky či jeho homosexualitu.
Autorova homosexualita hrála poměrně podstatnou roli rovněž při formování Alabama songu. Je totiž zdůrazňována jak u Zeldy, tak u jejího manžela a Ernesta Hemingwaye, u dvou posledně jmenovaných dokonce společně. Je pravda, že při čtení Hemingwayových próz, kde často nadbytečně „rachotí“ chlapáctví, musí každého napadnout, zda tím nechtěl něco překřičet
Je ale taky pravda, že stejně nápadně působí, s jakou zálibou Gilles Leroy popisuje penisy a také orální sex (ovšemže všechny klitorisy světa zůstávají stranou).
Na druhou stranu nutno ale ještě také dodat, že homosexuální autoři v poslední době patrně „vytvořili“ více výrazných ženských postav než autorky feministické. Vedle Leroyovy Zeldy lze jmenovat zmíněnou Virginii Michaela Cunninghama... A o Scottovi a Zeldě napsal drama už Tennessee Williams.
Bulvární je normální Není ale postup, při němž se z biografie pozoruhodné osobnosti vyrobí román, až příliš hrou na jistotu? Jak špatné by takové dílo muselo být, aby si jím autor nezískal pozornost? Co se týče Alabama songu, je však třeba říci, že Gilles Leroy si počínal velmi šikovně. Román je totiž stručný a úsečný.
A jak to tedy je s oním vytěžováním známých osobností? Leroyovo zpracování rozhodně není bulvární. A jeho prvotní nápad na takový román? Ten možná bulvární je. Ovšem musíme se také ptát, zda to, co nazýváme bulvárním, není vlastně normální. Tedy něco atraktivního - co lidi zajímá. Dnes už se ale, pravda, spíše lidem diktuje, co je atraktivní - co je má zajímat.
Při čtení Alabama songu si také člověk uvědomí, že v dobách F. S. Fitzgeralda ještě člověk přece jen nejdřív musel dokázat, že něco umí, než se stal se svou manželkou párem, kolem nějž se točili novináři. Rovněž to byla ale ještě epocha, kdy Zeldina rodina považovala začínajícího spisovatele za špatnou partii, ne nepodobnou cirkusákovi... A také lze zaznamenat, jak byla Zelda, jižanská dívka, daleko více připoutána k rodné půdě než její manžel ze Severu, což jen potvrzuje to, co známe z jižanské literatury. Stejně jako motiv rodinného úpadku a rozpadu.
Záměrně v této recenzi nebyl zmíněn příběh Scotta a Zeldy ani žádný titul Fitzgeraldovy knihy. To všichni známe, no ne? A teď už známe taky Gillese Leroye. To je ten, co o nich napsal poměrně zdařilý román.
HODNOCENÍ LN **** Gilles Leroy: Alabama Song
Přeložila Alexandra Pflimpflová Odeon, Praha 2009, 184 stran
