Schválení karet pro cizince je třeba uvítat, ale budou jen záplatou závažného problému
Každý rozumný stát má imigrační politiku. I nemít ji se stává imigrační politikou. Taková politika ovšem to, co ponechává neregulované, zůstavuje de facto regulaci imigračními politikami sousedů: ty odvádějí to, co doma nechtějí, k sousedům bez regulace. Nemylme se: vystavět neproniknutelnou zeď kolem celého státu je dnes utopií, a pro evropský stát v schengenském prostoru je to prostě pitomost.
Spánek dlouhý patnáct let Česká republika imigrační politiku žádnou nemá. Naši politici se jejímu zavedení vyhýbají jako řidiči radarové kontrole. Ve volebních programech všech stran byste její jasnou formulaci marně hledali. Český stát tím ztratil některé konkurenční výhody a začíná se propadat do těžko napravitelných ztrát. Lidský kapitál se ukazuje být tím nejvzácnějším zdrojem, cennějším než kterákoli strategická surovina. V západní Evropě se dostalo populační saldo do deficitu už před dvaceti lety a trpí jím i Japonsko, Jižní Korea...
Po roce 1990 došlo i u nás k poklesu porodnosti, jaký nemá obdobu v celé naší demografické historii. Kdo umí počítat do osmnácti, ví, co to znamená pro trh pracovních sil dnes. Začalo to tím, že se zavíraly a slučovaly základní školy, pak začaly bojovat o život průmyslovky, obchodní akademie a zdravotní školy.
Pak u lůžek začaly chybět sestřičky. Nějakou dobu pomohly sestry ze Slovenska, ale to skončilo. Deficit pokračuje dál, otevírá se nedostatek lékařů. Atd., atd. Vyjmenovat profese, kde se projevuje nedostatek lidí, by si vyžádalo zvláštní přílohu: od dělníků na stavbách a řidičů kamionů po počítačové experty a vysokoškolské učitele, všude se nedostatek lidí stává limitem dalšího rozvoje.
Nemuselo tomu tak být. S formulací imigrační politiky jsme patnáct let zaspali.
Jakési nesmělé náznaky tu ovšem byly. Vladimír Špidla už jako ministr práce a sociálních věcí věděl včas, která bije.
Sice pozdě, ale přece založil projekt pro výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků.
Ten projekt běží pět let a jeho výsledky jsou žalostné.
První rok byla stanovena opatrná kvóta přijetí tři sta uchazečů.
Přihlásilo se sto dvaasedmdesát zájemců. A tak to šlo dál, nepomohlo zvyšování kvót, v průměru posiloval tento projekt náš pracovní trh o dvě stě zájemců ročně. Sláva!
Selhání je ovšem zapotřebí připsat na účet politiků. Jsou skutečnými poslanci toho nejhoršího v nás: naší xenofobie. Štítí se jako rouhání odborných odhadů, vyslovovaných už řádku let, že tato republika bude stát před nutností získat asi milion přistěhovalců a zvládnout jejich zařazení do této společnosti. Dnes konečně začínají ti chytřejší z nich vidět, že naše nedávná konjunktura skončí spíše na deficitu lidského kapitálu než na světové hypoteční krizi. Nedostatek lidí zvedá mzdy a ono také nedává moc smyslu investovat do zakládání závodů tam, kde se pro ně dovážejí pracovníci z jiných zemí: proč je nezaložit přímo tam? Do kyselého jablka se bude muset kousnout.
Včerejší schválení „zelených karet“ sněmovnou je třeba vítat, ale budou jen malou záplatou. Všechny strany budou muset nakonec přestat ostýchavě obcházet problém a zformulovat jasně svou vizi naší imigrační politiky a její výsledná podoba musí vzejít z veřejné diskuse; celá naše společnost bude obtížně polykat tak velké sousto.
Akutní nedostatek pracovníků je totiž jen součástí dlouhodobého problému, jenž nepomine, leda že by se naše hospodářství dostalo do stejného kolapsu jako náš demografický vývoj. Mladí lidé ve věku zakládání rodiny volí reprodukční strategie společensky trvale neudržitelné. Na sto potenciálních matek, které dnes procházejí obdobím své plodnosti, narodí se u nás asi sto třicet dětí. To znamená, že o generaci později bude na jejich místě šedesát pět potenciálních matek. Aby vnuček bylo opět tolik co babiček, musely by mít v průměru čtyři dět... To bude, ať chceme, nebo ne Ať se nám to líbí, nebo ne, spíše doplní smršťující se českou populaci přistěhovalci. Samozřejmě že musíme usilovat o co nejvzdělanější přistěhovalce. Demografický propad je hrozivý zejména u vysokoškolsky vzdělaných žen; z těch už asi třetina zůstává bezdětná. Ale propásli jsme dobu, kdy k nám jezdili dělat kopáče ukrajinští inženýři a rádi by se přistěhovali. Rozhodovat se, zdali dáme přednost importu svalů, anebo mozků, je bohužel trochu jako rozhodování, zda u nás založí pobočku montovny laciných vozítek, anebo dáme přednost vozům Ferrari a Bentley.
Abychom získali ty pravé, to si vyžádá vypracování celé sady promyšlených strategií, počínaje centrální přistěhovaleckou politikou po strategie univerzit, velkých podniků a obcí. A bude pro nás výhodnější, když se tu usadí a budou mít děti; získáme-li ty pravé, jejich děti budou Češi a naše společnost se vrátí k tomu, co vždycky byla - multikulturní společnosti.
To bude, ať chceme, nebo ne.
***
Všechny strany budou muset nakonec přestat ostýchavě obcházet problém a zformulovat jasně svou vizi naší imigrační politiky. Její výsledná podoba musí vzejít z veřejné diskuse.
O autorovi| Ivo Možný, sociolog, vysokoškolský profesor e-mail: mozny@fss.muni.cz
