Zelenkův klip rozehrál debatu o ideologii a válce generací. Rétorika klipu ale především naráží na podstatu demokracie a názorové plurality. V klipu se například dozvíme, „že všude na světě lidi pravou ruku používají k pozdravu a levou si vytírají zadek“. Nadsázka a ironie, budiž. Poněvadž ale klip symboliku levé ruky využívá k podtržení svého poselství, totiž volby pravice, podívejme se na oba symboly zblízka.
Stigmatizace levé ruky má počátek v latinském ekvivalentu „sinister“. „Sinister“, které v románských jazycích postupně získalo význam „katastrofy“, je symbolem spolčení s ďáblem. Mýty odhalují levou stranu obecně jako „jinou“, až „nebezpečnou“. Zde mají svůj etymologický původ slova jako „levárna“, která najdeme i v jiných evropských jazycích.
Jako „sinistralita“ je označována neurologická anomálie, kdy jedinec upřednostňuje levou část těla před pravou, obecně známá jako leváctví. Fakt, že psaní levou rukou bylo přijato praxí vzdělávání v Evropě teprve v druhé polovině dvacátého století, onu nebezpečnost „jinakosti“ podtrhuje.
Výrazy „levice“ a „pravice“ mají svůj počátek v zasedacím pořádku Francouzských generálních stavů v osmnáctém století. Stavy blíže králi - šlechta a duchovenstvo - seděly po jeho čestné pravici, zatímco třetí stav - měšťané - po jeho levici. Toto označení se ujalo jako rozlišení politického spektra na „konzervativní“, králi či vládě přitakávající „pravici“ a establishmentu oponující „levici“. Levici potkal stejný osud jako levou ruku: jinakost byla vnímána jako nebezpečná, protože se odkláněla od tradic a náboženství (odtud také nošení snubního prstenu na levé ruce u civilních sňatků) a protože ohrožovala zavedenou politickou praxi, například bojem za všeobecné volební právo.
Tupá černobílost Historie dvacátého století ale ukazuje, že pravolevé dělení politiky není v souladu s rozmanitostí politických směrů a má omezené využití při zkoumání politických jevů. Jak vysvětlit „pravicovou“ diktaturu generála Franka a Stalinovu „levicovou“? Jak pochopit, že Francie v osmdesátých letech zažila vládu sociální demokracie s komunisty, aniž by s ní byly spojeny procesy podobné tomu s Miladou Horákovou? Mnoho historických „levicových“ návrhů je považováno „pravicí“ za pilíř moderního evropského státu. V názorově pluralitní společnosti zvané demokracie navíc pro bipolární vnímání a stigmatizaci mnoho místa nezbývá. Ty jsou totiž sourozenci totality, a tudíž jejím hlavním nepřítelem.
Závěrem se krátce vraťme k levé ruce: tento komentář odešlu kliknutím myší levou rukou, tou samou, kterou házívám volební lístek do urny. Ne proto, že volím levici, ale protože tahle má ruka byla vždy šikovnější v jezení polévky nebo psaní pohledů mým bábám a dědům. Nechci kocábovsky argumentovat, že klip diskriminuje leváky. Leváky diskriminovali spíše výrobci škrabek na brambory, otvíráků na konzervy a nůžek, dokud nepochopili, že jen adaptovaným sklonem ostří z nich udělají dobré hospodyňky a táborníky a pomůžou jim zbavit se toho, že jsou na vše „leví“.
Proměnlivý sklon ostří, jeho pluralita, je také základním pilířem demokracie. Černobílé vidění světa, ztvárněné v klipu protiklady pravé a levé či starých a mladých, je svůdné, protože se snadněji chápe a zakryje estetické chyby. Je ale nebezpečné, protože proměnlivost ostří demokracie systematicky otupuje. Právě tato tupá černobílost - a nikoli přednost pro konkrétní politický směr - činí z klipu skandální zrcadlo české polistopadové demokracie.
O autorovi| Anna Durnová, Univerzita Lyon
