Kvalita vody v Indonésii se rapidně zhoršuje. Země patří mezi vůbec nejhorší v Asii z hlediska hygieny a kanalizačního systému. Indonésie už oficiálně vyhlásila vodní krizi, a to na Jávě, Bali a v oblasti souostroví Nusa Tenggara.
Jen třetina má vodu z kohoutku Čísla a statistiky jsou alarmující. Kohoutková voda je dostupná jen necelé třetině domácností ve městě a pouhým devíti procentům domácností na venkově. V Indonésii totiž neexistuje celostátní vodovodní síť.
Podle zdejšího ministerstva zdravotnictví trpí každoročně 30 procent Indonésanů nemocemi způsobenými kontaminovanou vodou -tyfem, cholerou nebo úplavicí.
V90. letech minulého století, ještě za dob vlády Haji Mohammada Suharta, vyčlenila na kvalitnější vodu v Indonésii nemalou částku Světová banka. Indonésie se rozhodla na doporučení trh s kohoutkovou vodou privatizovat, akce však skončila neúspěchem.
Část peněz zmizela, zejména mezi Suhartovými příznivci. Mnozí Indonésané se shodují, že kvalita vody zůstala stejná a zvedla se jen její cena.
Na vodu v lahvi chudí nemají Kritici tvrdí, že cílem privátních společností nebylo zpřístupnit pitnou vodu chudým lidem, ale usnadnit investorům ovládnutí vzácných vodních zdrojů. V souvislosti s dostupností vody se hovoří o korupci až ve státní sféře. Jen ten, kdo zaplatí víc, má nárok na vodu.
Drtivá většina Indonésanů je odkázána na závadnou nebo předraženou balenou vodu v PET lahvích. Statistiky říkají, že více než sto milionů Indonésanů (z celkových 230 milionů) nemá přístup k bezpečné vodě a více než 70 procent obyvatel je závislých na vodě z potenciálně kontaminovaných zdrojů. Lahev 1,5 litru balené vody vyjde v přepočtu minimálně na sedm korun, což překračuje finanční možnosti chudých obyvatel. Lidé jsou tak pod svou tíživou ekonomickou situací nuceni ke každodennímu převařování nebezpečné kontaminované vody. Následkem jsou vážné střevní potíže, které jsou druhým nejčastějším důvodem úmrtí u dětí do pěti let.
Kvalitu vody ovlivňuje i to, že se vodní rezervoáry nacházejí v blízkosti septiků.
Další příčinou je na vesnicích neexistující a ve městech nefunkční kanalizační systém. Před pěti lety měly podle Světové banky přístup ke kanalizaci pouhá tři procenta Indonésanů. Drtivá většina splašků mizí do řek a příkopů, což vede k silnému znečištění nejen podzemních vod, ale i povrchu země.
V Indonésii rovněž prakticky neexistuje kontrola toho, co továrny do řek a moří vypouštějí nebo jaké chemikálie a v jaké míře se používají v zemědělství. Velkým zdrojem znečištění vody je i nekontrolovaný těžařský a lodní průmysl. Nezávadná sladká voda je opravdu vzácností.
Náprava je pomalá Bez kvalitní pitné vody je v Indonésii život složitější na všech frontách. Muslimové se musí před každou modlitbou pečlivě omývat, a to až pětkrát denně. Horko také znamená zvýšenou potřebu pít. Vodu používají Indonésané i jako jedinou a výhradní očistu po toaletě. Nehledě na to, že i prádlo se tu denně pere v ruce. Střet s kontaminovanou vodou jen zvyšuje riziko nákazy.
Indonésie pořádá pravidelně několikadenní kongresy, jejichž tématem je dostupnost pitné vody i pro nejchudší obyvatele. Výsledky však stále nejsou příliš viditelné. V zemi probíhá několik rozvojových projektů, které zpřístupňují malým vesnicím pitnou vodu. Před pár lety se v zemi objevily i antibakteriální roztoky, které ze závadné vody udělaly pitnou. Tyto dílčí aktivity však neřeší to, že pitná voda by měla být za nízkou cenu přístupná všem.
Katastrofálně nezvládnutá schopnost zajistit bezpečnou pitnou vodu může naznačovat i skryté ekonomické zájmy. Stačí si jen uvědomit, jaké zisky mají z každodenního prodeje stovek milionů PET lahví zahraniční konglomeráty.
***
Sto milionů Indonésanů nemá přístup ke kvalitní pitné vodě. Střevní koliky způsobené špatnou vodou jsou druhým nejčastějším důvodem úmrtí u předškolních dětí.
O autorovi| BARBORA BARONOVÁ, Autorka je publicistka, v letech 2005-2007 žila v Indonésii
