Autor heliocentrické teorie Mikuláš Koperník zemřel před 465 lety
Aristoteles ve 4. století př. Kr. považoval svět za dvojdílný. Vnitřní (sublunární) část je nehybná a sestává ze čtyř základních prvků (země, vody, vzduchu, ohně). Část translunární, neměnná, věčná, éterová, pak začíná oběžnou drahou (koulí, sférou) Měsíce, pokračuje sférami „planet“ (včetně Slunce) a končí hvězdami. Všechny koule se okolo Země různou rychlostí otáčejí.
Ve 2. století tuto představu matematizoval Klaudios Ptolemaios: kolem nehybné Země rozprostřel celkem deset sfér (všechny se středem v Zemi), a to sedm „planetárních“ v pořadí Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn (další planety tehdy nebyly známy), osmá sféra je hvězdná, devátá pohybuje všemi nižšími, v desáté sídlí bohové.
Byl tu však problém: pravé planety se při pohledu ze Země nepohybují na obloze jen přímočaře a rovnoměrně, ale občas jako by se vrátily a udělaly smyčku (hlavně vlivem rotace Země a jejího pohybu kolem Slunce). Aby Ptolemaios tento pohyb matematicky popsal, a umožnil tak výpočet polohy každé planety v libovolném čase minulosti i budoucnosti, což je kupříkladu smysl astronomických tabulek, a aby zároveň udržel aristotelovsky nehybnou Zemi v centru všehomíra, vytvořil rafinovaný systém: každá planeta obíhá v kruhu (velikém epicyklu) a teprve jeho střed obíhá v dalším kruhu kolem společného středu, kterým je Země.
Později astronomové kvůli větší přesnosti tento střed ještě vyjmuli ze Země a nechali jej kolem ní obíhat v malém epicyklu). Geocentrická sluneční soustava nakonec měla velkých i malých epicyklů 79. Šlo o model až nepřirozeně komplikovaný, ale církev ho podporovala, a tak musel platit. Navzdory občasným pochybovačům („proč by se ohniště mělo otáčet kolem rožně?“).
V době, kdy Kryštof Kolumbus svádí ve Španělsku rozhodující bitvu o svoji výpravu do Indie, vstupuje na krakovskou univerzitu osmnáctiletý Mikuláš Koperník.
Nakonec v Itálii vystudoval církevní právo a medicínu. Nejvíc si však zamiloval astronomii. Většinu života působil jako kanovník a lékař v Polsku. Tam v poměrném klidu provedl rozsáhlá astronomická pozorování i výpočty, tam také vytvořil svoji heliocentrickou teorii.
Její nástin, zatím bez matematiky, pochází z let 1512-16, vyšel až roku 1530 v latinské popularizační knížce Malý komentář Mikuláše Koperníka o hypotézách nebeských pohybů. Vydání úplné matematické teorie heliocentrismu však autor neustále odkládal, předpokládaje nepříznivou reakci kléru.
A tak toto dílo potkal zvláštní osud: bylo oceněno a zpopularizováno už před svým vydáním. Zasloužil se o to Koperníkův žák Rheticus vlastní knihou z roku 1540. Ten také Koperníka dostrkal k zveřejnění jeho díla. Pod názvem De Revolutionibus Orbium Coelestium (O obězích těles nebeských) vyšlo v březnu roku 1543 v Norimberku. Země (a kolem ní Měsíc) zde stejně jako ostatní planety obíhají rovnoměrně kolem Slunce, přičemž délka oběžné doby už souvisí s jejich vzdáleností od Slunce.
Země pak ještě rotuje kolem své osy, což Koperníkovi umožnilo zrušit všech pětačtyřicet velkých epicyklů. Zbylých čtyřiatřicet malých ale zachovat musel, neboť střed soustavy umístil do středu dráhy Země a ne přímo do Slunce (takže i to se trochu hýbalo) a zároveň předpokládal oběžné dráhy kruhové.
Výtisk Oběhů prý autor dostal do ruky až v den své smrti 24. května 1543 ve Frauenburgu (nyní Frombork).
