Západ přeceňuje svůj vliv na vývoj ve státech typu Pákistán
Pákistán je konečně v centru pozornosti – protože se tam strefili do západního hotelu. Jako by tam stát nebyl v obležení islamistů už nějaký ten pátek.
Přitom tahle historie sahá nejen před 11. září 2001 a Al Kajdu, ale i před válku v Afghánistánu v 80. letech. Je pravda, že k afghánským mudžáhidům tehdy přicházela podpora zvenčí – USA, Saúdská Arábie i Pákistán tehdy pro to měly každý své důvody a v rámci účelové spolupráce zároveň živily každý své vlastní favority. USA pak po porážce Sovětů, jak je jejich špatným zvykem, pustily tento kout světa ze zřetele. Najednou po 11. září zjistily, že ho opět potřebují. Skrz Pákistán proudí zásoby pro koaliční jednotky v Afghánistánu. Zároveň je ovšem součástí problému, neboť talibanské základny jsou na jeho území a vojenská rozvědka ISI, pro Američany nepostradatelný spojenec, má své vlastní zájmy. Pákistán je fakticky bojiště, i když to oficiálně není vidět.
Po 11. září se ke kormidlu americké zahraniční politiky dostali tzv. neokonzervativci, v populární mytologii odhodlaní, že budou silou zbraní přinášet světu americké dobro. Postup, který Washington nastolil vůči Pákistánu, s touto mytologií nekoresponduje. Tady změna režimu nebyla na pořadu dne. Ministr zahraničí Colin Powell prostě zavolal generálu Mušarafovi, který momentálně držel zemi pevně v ruce, a dal mu vybrat: buď bude za americké peníze americkým spojencem v boji proti terorismu, anebo...
Jak si to zařídí doma, je už jeho věc. A tak to od té doby bylo. Současný vývoj se zdá potvrzovat neokonzervativní námitku, že takováto řešení nemají dlouhého trvání.
Co s tím, nikdo neví.
Náš (západní) pohled na Pákistán je poznamenán tím, jak se dostává do našeho zorného pole – díky válkám, v nichž má Západ své želízko v ohni.
Jako by Reaganova pomoc afghánským mudžáhidům byl jakýsi bod nula, od něhož se odvíjí celý marasmus, který dnes evokuje slovo Pákistán – šířící se islamismus, madrásy produkující fanatický dorost celosvětového džihádu, kmenová území mimo moc centrální vlády, armáda jako jediná stabilní instituce a režimy neschopné řešit základní rozvojové problémy, zato ovšem disponující atomovou bombou.
Pohled, který něco opomíjí Díváme se na to, co nás zajímá a co nám dává smysl. Takže si říkáme: Jen kdyby americká vláda nahradila vojenskou pomoc pomocí rozvojovou, jen kdyby se odstranila korupce, jen kdyby armáda dala pákistánskému občanskému sektoru prostor, pak by přestal islámský fundamentalismus vystrkovat rohy.
Co tenhle pohled opomíjí? Jednu docela důležitou věc: Pákistán už dávno je islám. Islám byl důvodem jeho vzniku. Když se řekne islámská republika, vybavíme si Írán. Ale Pákistán je islámskou republikou již od roku 1956. Vysnil ho básník Mohammed Iqbal. „Náboženský ideál islámu je organicky propojen se sociálním řádem, kterému dal vznik,“ prohlásil. Islám podle něj není věc individuálního svědomí, vyplývá z něj sociální řád a právní koncepty. Islámský stát je nutností, neboť odmítnutí tohoto sociálního řádu nakonec povede i k odmítnutí víry. A tak islámský stát vznikl, jenomže jaké jsou instituce a pravidla islámského sociálního řádu, to Pákistánci nikdy nevyřešili.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul se v roce 1979, po Chomejního revoluci, vydal na cestu po islámských zemích. Výsledkem byl fascinující cestopis Mezi věřícími, z něhož s překvapením zjistíme, že islámský tlak na společenské struktury, který si spojujeme s nástupem Al Kajdy, byl dobře patrný už tehdy. Naipaul navštívil Pákistán zrovna v době, kdy generál Zia ul Hak svrhl vládu prezidenta Bhutta (otce nedávno zavražděné Bénazír Bhuttové) a potřeboval něčím dodat legitimitu své diktatuře. Připadl na obnovené islamistické zanícení. Kořen bídy Pákistánu byl shledán v tom, že země do té doby nebyla dost islamistická. Islám jako politický princip nebyl dosud skutečně vyzkoušen (trochu to připomíná argumenty pravověrných komunistů). Stačí prý věřit, a nový řád povstane sám. A tak generálovi učenci přikročili k zavádění šaríi. Vyhlásili islámské soudy, daně a tresty za sexuální zločiny, krádeže a pití alkoholu. Trest ukamenování, jehož praktikováním v Saúdské Arábii nás dnes děsí, byl zaveden před čtyřiceti lety v Pákistánu, stejně jako useknutí ruky a bičování. Na poznání, že výsledek je nepraktický, reagovala vláda svérázně: vyslala do ulic nákladní automobily vybavené k bičování.
Je dobré si to připomenout, když hodnotíme západní politiku vůči zemím typu Pákistán. Přeceňujeme totiž nejen náš vliv na jejich vývoj, ale namlouváme si, že víme, co ve skutečnosti chtějí. Pákistán nesešel na scestí, naopak se vyvíjí v souladu s ideály, na nichž vznikl.
***
Islámský stát vznikl, jenomže jaké jsou instituce a pravidla islámského sociálního řádu, to Pákistánci nikdy nevyřešili
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
