Fotografická sbírka Moravské galerie v Brně je jedna z nejlepších u nás, není-li rovnou nejlepší. Díky tomu tam mohou vytahovat fotografie jak papoušci planety a z nich skládat zajímavé souhrnné i dílčí výstavy.
V prvním patře Uměleckoprůmyslového muzea, což je ta krásně zrestaurovaná neorenesanční budova na brněnské „Ringstrasse“, je od 12. února instalovaná výstava Úniky a návraty: surrealistická fotografie v Československu. Její kurátor, Jiří Pátek, šéf fotografické sbírky Moravské galerie, na ni vybral fotografie, kde se realita vznáší nad sebou samou, je „sur“.
Surrelismus jako umělecký směr, který vynalezli po první světové válce mladíci, kteří zanedbávali životosprávu a kouřili tak, že z toho měli halucinace, je víc než jedna kapitola v dějinách modernismu. Neexistuje něco jako kubistický nebo futuristický pocit, existuje však zcela jistě pocit surrealistický. Stal se součástí mentality moderního člověka, vyjádřením jeho prožívání a vnímání světa. Realita v něm naráží na absurditu a náboženství, které bylo vyhozeno ze dveří, leze do psychiky oknem jako mystika a horor.
Fotografie se měla se surrealismem od začátku velmi ráda. Byla to věc, o níž se nevědělo, je-li uměním nebo čím a mohl ji dělat v podstatě každý, což Bretonovi a spol. velmi vyhovovalo. Navíc s fotografií bylo možné podnikat zajímavé věci a mnohé vyznělo lépe, než když se to namalovalo: třeba stačil dobře vržený stín na nějaký objekt a už to vypadalo hrozivě a surreálně: viz snímek Pařížské ulice od Štěpána Grygara z roku 1984.
Brněnská výstava ovšem není strikně „surrealistickou“ a mnohý vystavený fotograf se asi za surrealistu ani nepočítá. Převládají fotografie vzniklé až po odkvětu klasických surrealistických let, jež v Čechách končí smrtí Jindřicha Štýrského v roce 1942.
To, co však jednou bylo „vynalezeno“, nemohlo být zapomenuto: sen, základní „kontinent“ surrealistických výprav, zůstal hlavním tématem Emily Medkové, ať už fotografovala městské patníky nebo svého muže Mikuláše s pilkou, telefonem a zavázanýma očima, jak se jí zdál ve snu. Dál jásali, když spatřili zvláštní setkání jako třeba panelák, který se tlačí na kapličku (na fotografii Jaromíra Čejky z Římova) nebo svazáky a ozbrojence, kteří drží stráž u jakéhosi temného falického menhiru, ze kterého se vyklube nejspíš Lenin nebo Gottwald, jak je tomu na fotografii svineckého „nad-dokumentaristy“ Jindřicha Štreita z Olomouce roku 1981. Nebo ostravské scény Viktora Koláře, které jsou jak setkání havířského cepínu s krejčovskou pannou na dně oprýskaného lavoru...
To, co přišlo po válce a po únoru 1948 a pak se vrátilo po ruské okupaci, byl surrealismus reálný, který muži a ženy „zasažení bleskem“ (termín André Bretona) nemuseli ani příliš hledat. Přímo se vnucoval obecnou zpustlostí měst, zvláštní zchátralostí cest, chodníků, vodovodních trubek, nesmyslných a přece tak působivých hesel, nápisů a symbolů. Imaginace se tu setkávala s dokumentární kritičností, což si ostatně otcové zakladatelé jako Salvador Dalí přáli.
Úniky a návraty
Moravská galerie, Husova 18, Brno, do 23. května
