Vedoucí katedry Pavel Tlustoš a člen katedry Filip Mercl ale upozorňují, že zvyšování podílu organické hmoty v půdě samo o sobě funguje jen částečně.
Lidovky.cz: Nakolik je možné s pomocí rostlin a přírodních látek čelit půdnímu suchu?
P. T.: Čelit se určitě dá, protože existují látky, které jsou schopné zadržovat vodu. Jde o látky jak syntetického, tak i přírodního původu. Výměra využívané půdy je ohromná, záleží i na tom, kolik těchto látek máme dispozici, jaké dávky aplikujeme, jaké mají vlastnosti, zda jsou zaměřeny jen na zadržování vody, či je jejich vliv komplexnější. Současně mohou sloužit i jako zdroje živin, jako substrát pro půdní mikrobiom, který je nesmírně důležitý pro zdraví půdy, mohou na sebe vázat i kontaminanty a znemožňovat jejich transfer do rostlin nebo spodních vod.
Lidovky.cz: Které látky přírodního původu tedy mají tento potenciál a mohou být využívány?
P. T.: Jednou z typických přírodních látek – jež je ale neobnovitelná –, je rašelina. Má značnou schopnost nasávat vodu a vylehčovat půdu. Vrátíme-li se do historie, zemědělství bývalo stovky let postavené na tom, že většina usedlostí měla živočišnou i rostlinnou výrobu. Ony si produkovaly organická hnojiva. Látky, jež zvířata nevyužila na mléko, maso či vejce, šly do exkrementů coby živiny plus organická hmota. Ta se uskladnila, zhodnotila společně s podestýlkou, protože během zrání směsi exkrementů dochází k jejich přeměně na mnohem kvalitnější látky – vzniká hnůj. Ten se aplikoval do půdy, aby zlepšil její vlastnosti. To je klasický zemědělský cyklus. Rašelina se využívala hlavně v zahradnických provozech, kde jsou menší pěstební plochy a kde nechovají hospodářská zvířata.
Města, sklady a satelity se rozrůstají, orné půdy ubývá. Zemědělci se proto stěhují do vyšších poloh |
Naše republika ztratila za posledních zhruba 25 let asi dvě třetiny živočišné produkce. Tím pádem nemáme organická hnojiva. A navíc, z hlediska automatizace chovu je mnohem jednodušší neprodukovat hnůj, ale kejdu. Je to méně náročné na obsluhu, ovšem chybí tam proces zrání, spojení podestýlky s exkrementem, a tedy vznik pevnějších organických vazeb, které pak půdu stabilizují.
Živiny v půdě tedy doplňujeme minerálními hnojivy, protože chceme výnos a ve velkém zaoráváme slámu. Jenže ta nepřešla přeměnou na hnojišti a je náchylnější rozpadu. To je dobré pro mikroorganismy, ale ne pro strukturu půdy.
