Pod italským městečkem Aquila se země třásla už od prosince loňského roku. Většinou si toho lidé na povrchu vůbec nevšimli. Až 6. dubna si naplno získala jejich pozornost. V půl čtvrté ráno přišly otřesy o síle 6,3 stupně na Richterově škále. Výsledek? 307 mrtvých a škody za 16 miliard eur.
Zemětřesení – byť ne tak mohutná – jsou ve střední Itálii častá. Oblast je doslova protkána řadou zlomů. „V evropském měřítku představuje druhou nejaktivnější oblast hned po jižním Řecku a přilehlých ostrovech,“ říká František Gallovič z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze a pokračuje: „Navíc v dubnu došlo k téměř nejhorší možné kombinaci událostí.“
Městečko Aquila leželo prakticky přímo na zlomu. „Otřesy se tak vůbec neztlumily, než zasáhly obydlenou oblast,“ vysvětluje František Gallovič. Epicentrum události také leželo relativně blízko povrchu. A navíc od zlomu Paganica (podle vesnice, která leží přímo na něm a byla také těžce zasažena) nikdo nic podobného nečekal.
„Obvykle se předpokládá, že aktivní jsou především ty zlomy, které leží v blízkosti význačných topografických rysů. Paganic však leží v rovinaté části jinak velmi hornaté oblasti,“ řekl Richard Walters z oxfordské univerzity pro časopis Scientific American. Je autorem jedné ze dvou studií, které na dubnové zemětřesení pohlédly s odstupem časovým i výškovým a nyní se dočkaly zveřejnění v časopise Geophysical Research Letters.
Zemětřesení očima mimozemšťanů Richard Walters s kolegy pracoval s radarovými údaji satelitu Envisat. Analýzu stejných dat – která Evropská vesmírná agentura okamžitě po události učinila veřejně dostupnými – provedl také italský tým Simoneho Atzoriho z Geofyzikálního a vulkanologického ústavu v Římě.
Radar družice zachycuje povrch Země s velkou přesností. Srovnání snímků z doby před a po italských otřesech umožnilo zachytit drobné rozdíly ve výšce, které způsobilo zemětřesení. Z technického hlediska nejde o tak jednoduchý problém, jak by se mohlo zdát. Signál je plný „šumů“, které vytvářejí například poruchy v atmosféře nebo také (především u starších satelitů s radarem o menší vlnové délce) vegetace na povrchu. Údaje se musí pečlivě prosít a chyby eliminovat. Tato technika tedy rozhodně nemůže sloužit k pozorování zemětřesení „v živém přenosu“.
Výsledky obou týmů byly velmi podobné. Jedna část zlomu klesla přibližně o 25 centimetrů, druhá naopak přibližně o 8 centimetrů stoupla. U modelu, který Walters s kolegy sestavil v epicentru (asi 7 kilometrů pod zemí), došlo k posunu přibližně o 90 cm.
Podle Františka Galloviče však není třeba brát údaje úplně za bernou minci: „Protože družice není nad oblastí stále, nemusí výsledky zachycovat následné skluzy, které mohly – ale nemusely – následovat bezprostředně po otřesech.“ I tak jde podle něj o cenné údaje, které nadále zpřesňují naši představu o událostech z dubna letošního roku. Mohou nám však povědět něco o událostech budoucích?
Richard Walters je v tomto ohledu (i když opatrným) optimistou – ovšem s pesimistickým poselstvím. Energie, která se pomalu shromažďuje pod Apeninským poloostrovem v místech, kde o sebe „třou“ dva segmenty zemské kůry, stále představuje hrozbu: „Při zemětřesení se uvolnilo jenom 15 procent energie, která se pod oblastí nastřádala,“ řekl časopisu Nature.
Ale Waltersovi kolegové varují, že z prohlášení bychom neměli vyvozovat příliš ukvapené závěry. Za prvé není vůbec jasné, zda si oněch zbývající 85 procent oblast „nevybila“ jiným, neškodným způsobem. Například takzvanými pomalými zemětřeseními, která se dají jen těžko zachytit, nebo v zemětřesných rojích, které jsou v oblasti hojné, a u nás je dobře znají obyvatelé Chebska.
Navíc je Waltersův odhad založen na studii, která zpracovává jen posledních půl století geologického pohybu v oblasti. V měřítku zemětřesení to není mnoho – spíše je to velmi málo. Napětí se v oblasti může hromadit celá staletí, a tak mohou následovat ještě desítky let klidu. „Ani více jak 2000 let záznamů, které z této oblasti máme, nám nedává dost údajů, abychom z nich mohli zodpovědně usuzovat na její geologickou budoucnost,“ říká František Gallovič. „Naše modely jsou stále velmi nepřesné.“
Svou roli v tom hraje celá řada vlivů – nedostatek historických údajů , nedostupnost předmětu zkoumání (samotných zlomů kilometry pod zemí) – ale především složitost celého problému. Například v oblasti provincie Abruzzo se nenachází jen několik zlomů, jsou jich celé desítky. Každý z nich je jinak orientován, leží v trochu odlišné oblasti a liší se i v jiných ohledech.
Navíc (i když minoritně) mohou do hry vstupovat i vnější vlivy. Nedávno se například objevila ve špičkovém časopise Nature seriózní práce od špičkových vědců v oboru, která přesvědčivě naznačuje, že na aktivitu seizmických zlomů mají jistý vliv i tajfuny, které nad nimi projdou (LN 12. 6. 2009).
Modely, které by všechny tyto vlivy dokázaly zahrnout – a tak zemětřesení předpovídat – si vědci nedokážou ani představit. „To, ve kterém zlomu v oblasti se napětí nakonec vybije, je v podstatě náhoda,“ konstatuje František Gallovič. „Se zemětřeseními je to velmi podobně jako s počasím.“ Zbytečná lekce?
Nejen podle něj je mnohem lepší zaměřit se na to, co v Itálii nefungovalo: na prevenci škod. Řada budov v Aquile a okolí se k zemi zřítila podezřele snadno. I proto byly škody a ztráty na životech tak velké, a tak některé případy upoutaly pozornost policie.
Italský seizmoložka Laura Peruzzaová k tomu časopisu Nature řekla: „Nejdůležitější je žít v bezpečné budově. Předpověď vám přežití nezajistí.“ František Gallovič k tomu poznamenává, že situaci ve střední Itálii sice nezná, ale pohled na domy, které v Česku pár let po povodních znovu vyrůstají v zátopových oblastech, ho optimismem nenaplňuje. „Zemětřesení přichází v dlouhých intervalech. Lidská paměť bývá kratší.“
***
Barvy zemětřesení
Průběh zlomu, kde vzniklo zemětřesení ze 6. dubna 2009, podle údajů získaných při průletech družice ENVISAT. V levém sloupci jsou přímo naměřené údaje, v pravém pak výstup z fyzikálního modelu podle nich sestaveného, který by měl umožnit lepší poznání vlastností zlomu. Místo, kde zlom dosahuje povrchu, je (samozřejmě dodatečně) vyznačeno bílou linkou. Barevná škála vyznačuje míru posunu zemské povrchu. Je z nich dobře patrné, že zemětřesení se opravdu šíří ve vlnách od zlomu a povrch země skutečně „krabatí“.
