Ve věku 67 let zemřel v noci na úterý v Rakousku po dlouhém boji se zhoubnou nemocí Miloš Welde Zavadil, který se proslavil především jako Honza ve filmu Starci na chmelu.
V šedesátých letech se mu říkalo „český Jean Marais“. Přitažlivý zjev, který nešlo pominout, zaujal hlavně ve slavných Starcích na chmelu. Vedle charismatického Vladimíra Pucholta neměl sice bídák Honza, kterého hrál, u teenagerů šanci, ale pamatovala si ho nejen ženská část publika. Pak se mihnul v doprovodných titulcích Krškovy Poslední růže pro Casanovu, pozorné oko ho najde také mezi chórem v Dámě na kolejích, objevil se i v u nás nepromítaném koprodukčním výpravném westernu...
V té době sám ani nevěděl, jestli stojí o kariéru filmového herce, všechno to pro něj přišlo příliš rychle. Jeho nevšední tvář i postava by patrně v dalších letech zazářily na filmovém plátně doma a snad i v cizině, kdyby se právě tato nevšednost vzácně nevymykala filmům čerpajícím z velmi všední reality smutného konce šedesátých let.
Nadaný tanečník i nápaditý choreograf
Miloš Zavadil však nebyl jen „hezoun“. Málo se ví o tom, že po střední škole technického zaměření nastoupil už jako starší na pražskou taneční konzervatoř. Působil ostatně i před tím v tanečních souborech a po konzervatoři vystupoval jako tanečník (například i v revuích v Alhambře, také v činoherních inscenacích Národního divadla), ale čím dále tím více ho zajímala choreografie. Zní to možná jako paradox, ale herci v inscenaci „Míčka Flíčka“, kterou v polovině šedesátých let nastudovalo Divadlo Sluníčko a pro kterou Zavadil vytvořil osobitou choreografii, dodnes vzpomínají na jeho náročnost, nápaditost a lidskou výjimečnost.
Koncem šedesátých let odešel za angažmá do Rakouska a bylo jasné, že se patrně z téhle cesty do Prahy už nevrátí. A skutečně: objevil se zde až v prvních momentech po listopadu a snažil se navázat lety přerušená přátelství. Žil popularitou „Starců“, rád hovořil o svém proslulém hřebčíně, který v Rakousku vypěstoval doslova od prvního koně až k populární jezdecké škole a také společenskému středisku.
Strašně moc se snažil dále dovzdělávat - v hudbě, tanci, hltal knížky. Jeho velkorysost byla snadno zneužitelná, jeho image nezranitelného tvrdého obchodníka snadno prohlédnutelná.
Minul se s dobou, minul se s mnoha přáteli. Podobnost s Jeanem Maraisem v osudu i tvorbě nebyla náhodná.
***
Herci v inscenaci
„Míčka Flíčka“, kterou v polovině 60. let nastudovalo Divadlo Sluníčko a pro kterou Zavadil vytvořil choreografii, dodnes vzpomínají na jeho náročnost, nápaditost a lidskou výjimečnost
