Jak se máš? Odkud jsi? Ptal se mě a zastavoval na ulici snad každý domorodec. Má snaha dojít pěšky do centra města byla vždy zcela marná. Nejsem člověk, který by na pozdrav neodpověděl, takže jsem během večera poznala téměř všechny místní obchodníky. Je sice pravda, že jsem po prvním večeru rozčarovaně a zmateně zabouchla dveře hotelového pokoje a zapřísáhla se, že už mě na ulici do konce pobytu nikdo neuvidí, ale pak jsem pochopila jejich pravidla a bylo příjemné toto hru hrát.
Místní lidé jsou totiž velice přátelští a milí, ale v porovnání s českými poměry to bude každý zpočátku chápat doslova jako vlezlost. Samozřejmě, když vidí turistu, tak cítí šanci udělat nějaký byznys, a tak vás zavedou do svého obchodu a snaží se nějaké to zboží prodat. Ať už se jim to nakonec podaří či nikoli, stejně vás posadí a nabídnou šáj (tedy čaj) a při vodní dýmce si s vámi budou chtít dlouhé hodiny povídat. Budou se na vás stále usmívat a dotýkat se vás, ale to je prostě součástí jejich konverzace. Pokud pochopíte a budete respektovat jejich komunikační zvyklosti, mohu vám zaručit, že se dozvíte o Egyptě mnohem více a budete zde mít spoustu přátel. Egypťané totiž nic nepředstírají, ale myslí to upřímně. Musím vás varovat, že až přijedete zpátky do Česka, budete se na všechny kolem smát a mít tendenci zdravit na ulici neznámé lidi. To nic. Jen jste se nakazili jejich dobrou náladou. Je ale zvláštní, že vám najednou Češi připadají jako „psí čumáci“.
Čas jako by zde ani neexistoval. Když jsem někomu tvrdila, že spěchám, díval se na mě, jako bych byla z vesmíru. Je dokázáno, že lidé žijící blíže k rovníku nemají zdání o pojmu stres, a to o Egyptě platí dvojnásob. Je tedy velice riskantní domlouvat se na něčem s místními, protože se nejspíš setkáte s odpovědí: „inš'allah“. V překladu to znamená dá-li Bůh či když to vyjde, bude-li to Alláhova vůle. Dočkat se od nich tedy něčeho slíbeného, může trvat pěkně dlouho, nebo se to vůbec neuskuteční. Hněvat se na ně je ale zbytečné, nebyla to jednoduše Alláhova vůle. Skutečnou zkoušku nervů pak zažívají ti, kdo jsou s Egypťany nuceni pracovat. Mnozí delegáti cestovních kanceláří by mohli vyprávět.
Jako žena jsem byla pro egyptské muže vhodným sexuálním objektem. 90 % obyvatel země se hlásí k islámskému náboženství, takže zašpásovat si před svatbou mohou pánové většinou jen s turistkami. Ovšem ani ženatí nestojí pozadu, mohou se totiž oženit s několika ženami. Získat ženu na jednu noc budou zkoušet do omrzení. Kdo není zvyklý na poklony z Čech, tady si jich užije do sytosti. Klidně vám budou celý večer tvrdit, jak vás milují, a že se s vámi ožení. Docela už chápu, že mnohé dámy odjíždí z dovolené zamilované a nešťastné zároveň.
„I já jsem začala dělat delegátku v Egyptě proto, že jsem se zamilovala. Naše láska vydržela ale jen dva roky. Zpočátku bylo vše krásné, ale poté se začal chovat, jako bych byla jeho majetek,“ vyprávěla mi Lucia Miklasová, která se z rozchodu ještě nyní vzpamatovává. Podle ní se také hodně mužů snaží dostat ven ze země, protože životní podmínky zde nejsou zrovna růžové. Osobně jsem se u egyptských mužů nikdy nesetkala s hrubostí. Když některý začal být nepříjemný, jednoduše jsem se snažila co nejdříve utéct. V žádném případě jsem nedopustila, abych se s některým z nich ocitla sama někde daleko od lidí. V průvodcích často ženám doporučují neprovokovat svým oblečením, jenže zkuste si to ve čtyřicetistupňovém teple. Dobré je také nosit snubní prsten a často hovořit o „svém muži“ a rodině. Nosit po kapsách stále drobné je v Egyptě zásadní věc. Tzv. bakšiš - spropitné - se totiž platí téměř všude a za všechno. Mně to zpočátku přišlo zbytečné, vždyť jsem už koupí dovolené zaplatila za tyto služby, tak proč bych měla dávat každému peníze i za úplné maličkosti. Pak mi ale došlo, jak důležitou roli bakšiš hraje. Lidé se sice stále usmívají, ale uživit sebe a rodinu pro ně není jednoduché. Stát nezvyšuje platy, protože jednoduše počítá s tím, že lidé vyžijí dostatečně ze spropitného. Pro představu: mzda lékaře se pohybuje kolem 300 EGP (asi 1500 Kč). Platit by vždy ale mělo, že bakšiš se má dávat jen z opodstatněného důvodu. Někdy však může i malá částka vyřešit velký problém. Na druhou stranu se doporučuje ostražitost zejména u úředníků a státních zaměstnanců, kteří toto „uplácení“ odmítají. Jedna turistka takto nabídla bakšiš policistovi a málem skončila za mřížemi.
Že jsem rozená obchodnice, jsem zjistila právě v Egyptě. „O ceně se budeme bavit až potom,“ řekl mi obchodník na trhu, když jsem si vybírala suvenýry a byla nervózní, když jsem neviděla cenu a vlastně nevěděla, zda na to vůbec budu mít. Smlouvání je ale doslova národní sport, takže pokud nejde třeba o supermarket, který má pevně stanovené ceny, smlouvejte. Na trhu, v hotelu i v lékárně. Když vám obchodník řekne cenu, snažte se věc koupit za třetinu, nebo alespoň za polovinu. Osvědčené triky jsou dělat, že odcházíte, většina z nich se za vámi rozběhne a bude chtít obchod dokončit. Já jsem zase tvrdila, že to jsou moje poslední peníze.
Všichni řidiči tu zřejmě milují závody Formule 1. Pravidla pro ně moc neplatí, takže se v zatáčce i při plné čáře předjíždí a neustále se troubí. Cesta taxíkem nebo autobusem může být pro turisty pořádné dobrodružství. Mnohem levnější než taxi jsou sběrné mikrobusy, které zastavují na každém kroku. Před nástupem si ale nejdřív usmlouvejte cenu. Mačkáte se sice s místními a modlíte se, abyste jízdu přežili, ale za ten zážitek to ovšem stojí. Jak tady v noci řídí bez rozsvícených světel, je pro mě záhadou do dnes.
