Hlavní překážkou k překonání výjimečného stavu, v němž medializované ženy žijí, jsou ženy samy
Obléhají nás skutečně ženboti (ženy-roboti), které na filmového špiona Austina Powerse posílá zákeřný Zloun? Mediální obraz dnešní ženy a zejména političky tomu častokrát nasvědčuje.
Jak mění přední muži partnerky za milenky a naopak, příkladně se obnažuje ve své bídné kráse současný veřejný pohled na ženy. Ten zprostředkovávají média, která dnes už nelze považovat za nositele tzv. mužských principů, ale spíše za představitele obecného konsenzu. Vždyť na petrifikaci rozporuplného obrazu žen se ženy-novinářky, ženy-mediální objekty i ženy-čtenářky významně podílejí bezduchými amplifikacemi souhlasných očekávání. Předpokládejme, že vytvářený mediální obraz chce zrcadlit ideální bytost, a zkusme zjistit, jak a proč se tato jiná, lepší žena vyrábí, a co prozradí na originál.
Aby šlo zobecnit a popsat (při vší úctě k výjimkám), jak jsou ženy v médiích prezentovány, oddělíme duši od těla a z těla sejmeme otisk - vzhled. Rozhovorem pak rozumějme rozhovor v tištěném médiu s fotografiemi a s ambicí představit lidskou bytost. Pro pořádek dodejme, že mluvíme-li o konkrétních ženách, míníme tím jejich mediální obrazy.
Být žena není normální
Žena není muž, to ví každý. Žena není slabší, blonďatější, něžnější (ad libitum) muž. Hospodin stvořil člověka jako samce a samici a „člověk obecný“ neexistuje. Je to abstraktum použitelné pro lidstvo, nebo tam, kde lze slov muž a žena použít jako synonym. Těch případů není mnoho. Jak dlouho ještě budeme číst a psát člověk tam, kde míníme muž? Asi dlouho, vždyť naše poslankyně trpí svým kolegům, když označují správná rozhodnutí za „chlapská“, Lucie Talmanová si jednou „dovolila luxus ženského pohledu“, Hana Marvanová se na svět „nedívá jako žena, ale především jako člověk“. Vzhledem k tomu, že to nejsou ojedinělé postoje a po jejich zveřejnění nebylo rozbito jediné okno, je třeba se domnívat, že žena je geniální ekvilibristka, která po sexu a po porodu opustí své tělo a začne přemýšlet „tak nějak obecně lidsky“ v bláhové představě, že muži to dělají zrovna tak. Být žena není normální. Není to neutrální, bezpříznakový stav. Je to permanentní výjimečný stav, který je třeba vysvětlovat a omlouvat. V tomto ambivalentním postoji se ženy a média vzájemně podporují.
Mediálním klíčem k ženě je vzhled. To není překvapení, z časopisů a reklam na nás běžně jukají ženské busty a štíhlá dívka nabízí vše od mlýnku na mák po kosmickou raketu. Jistě to není šovinistický ornament, marketing není legrace a pracuje s fakty. Vydělávalli by takhle univerzálně obraz čehokoliv jiného, už bychom to věděli. Kdyby ženy a muži byli osově souměrné veličiny, muži by preferovali obrazy žen a ženy mužů. Na obálce ženského časopisu je žena a píše se v něm o ženách pro ženy. Na obálce „technického časopisu pro muže“ je žena sedící na gramofonu, uvnitř jsou však informace o technologiích a o ženách se dočteme možná v dopisech, když si čtenáři radí, jak zatajit cenu přístrojů před manželkou. Muži i ženy se prostě raději dívají na ženy, ženy si o sobě i rády počtou. Média proto vyhledávají ženy mladé a štíhlé, s nimiž jdou na fotkách dělat největší kouzla a které produkt dobře prodají. Požadavky na vzhled se dávno přenesly z anonymních fotomodelek na ostatní ženy a z modelek se staly slavné módní ikony, u nichž je „look“ samostatným významem. Nejde jen o to líbit se mužům, být tedy primárně sexuálním objektem, ale líbit se všem, stát se mediálním objektem.
Explicitní intenzivní péče o zevnějšek je tak zákonitě vnímána jako něco odděleného a povrchního, až směšného, není-li to ovšem spojeno s výkonem povolání.
Tak je určena skupina žen vzhledových, pro jejichž povolání je mediálně vyhovující vzhled víceméně nezbytný. Jsou to modelky, zpěvačky, herečky, moderátorky. I umělkyně z oborů, v nichž hraje roli speciální talent a vynikající technika, musejí dobře vypadat, aby se uplatnily na trhu práce. Ženy tak mají v mnoha oborech marketingovou výhodu před muži. Hudební nástroj v rukou štíhlé mladé ženy je na fotografii „významotvornější“. Rozhovory se vzhledovými ženami někdy bývají doplněny fotografiemi virtuálních bytostí, na nichž hodiny pracovali vizážisté a grafici. Jedna jízda tramvají každému dokáže, že ženy vypadají jinak.
V rozhovorech s profesionálkami krásy je vzhled běžně tematizován. Výslovně se mluví o těle, přitažlivosti, udržování mladosti. Když se v rozhovoru se vzhledovou ženou probere tělo, přistoupí se k duši. Díky této dvojmocnosti jsou to rozhovory velice plastické. I ženy, které samy sebe mezi vzhledové pravděpodobně nepočítají, vycházejí médiím vstříc víc, než tuší. Příkladem je článek v magazínu, který se tematicky věnuje domu a zahradě: „I malá zahrádka potěší. Zejména, starají-li se o ní hned dvě blondýnky.“ Jedná se o Štěpánku Duchkovou a Danu Makrlíkovou, které zde vystupují coby odbornice a intelektuálka pečující o zahradu v minisukni a černých lodičkách.
Krasavice ve slévárně
Speciálními funkčními ženami jsou například sportovkyně a tanečnice. Jsou mediálně zajímavé, často focené, ale v jejich případě nejde o vzhled, o podpůrnou veličinu jinému talentu, která se dá eventuálně změnit. Jde o dokonalost ne estetickou, ale funkční. Tyto „tělesné ženy“ nejsou podezírány z povrchního cvičení pro krásu. Už fyzické genetické předpoklady z velké míry určily obor, v němž vyniknou. Jejich tělo je bráno, jaké je. Je výsledkem nikoliv iracionálních módních přání, ale nutnosti. Proto i kruté estetické požadavky svých disciplín berou sportovkyně funkčně. Otevřeně mluví o fyzickém aspektu mateřství - žádné cukrbliky, ale fatální průnik do celistvého těla. Protože jsou zvyklé brát tělo jako nástroj, bývají jejich výpovědi o těhotenské proměně „kvantity v kvalitu“ velmi dojemné. Na fotografiích na sebe navlékají vzhled, který často kontrastuje s „pohlavním“ zařazením jejich disciplín: představitelky „tvrdých“ sportů se objevují v romantických šatech, z něžných labutí se stávají rokerky. V rozhovorech tyto ženy nemusejí podnikat intelektuální výlety, zdravý rozum bohatě stačí.
Nejpočetnější skupinu tvoří ženy nevzhledové, tj. ženy v povoláních, v nichž vzhled teoreticky nehraje roli, a ženy „něčím zajímavé“. Přístup k této skupině je nejkomplikovanější ne pro její různorodost, ale pro skrytou dichotomii při veškerém mediálním posuzování žen. Každá se může z nějakého důvodu stát objektem pro média a všechny jsou rozděleny na fotogenické a nefotogenické. Ale - jako ke vzhledové ženě použitelný zevnějšek integrálně patří, u ženy nevzhledové vyvolává překvapení. Je přece naprosto neuvěřitelné, aby se třeba ve slévárně vyskytovala pěkná ženská! Proto dodnes čteme floskule o nečekaném půvabu žen vynikajících v tradičně mužských oborech a každá mladá a štíhlá žena je automaticky označována za přitažlivou. Média nejenže vzhled nevzhledových žen tematizují, ale dokonce jim jej přidělují!
Fotografie jsou nutností a ženy na nich chtějí vypadat dobře. Navíc jsme odvykli vídat normální fotky normálních žen. Vznikají tak neuvěřitelné paskvily: ženy jsou upravovány jako panenky, je to jakási „hra na look“. Tato maškaráda je projevem mediálního imperialismu, důkazem neschopnosti ukázat ženu, jak skutečně vypadá. U vzhledových žen jsme na kostýmy zvyklí, ale tato „falešná vzhledovost“ je matoucí. K ženám, které nelze předvést jako současné či bývalé krasavice, se přistupuje pietně, o vzhledu se nemluví, ačkoliv by bylo velice zajímavé dozvědět se, jaké je to, cítit se (být považována za) nepřitažlivou. Výpovědi by byly pro módní redaktorky překvapivé, to je jasné z rozhovorů se ženami, které tato témata otevírají samy.
Mezi skupinami jsou přirozeně klouzavé hranice, existují hraniční ženy (Radúza) i povolání (např. političky), sportovkyně se stávají modelkami, herečky spisovatelkami. Jedno je však jisté - vzhled je určující pro způsob referování o každé jednotlivé ženě. Tomuto diktátu uniknou jen výjimečné ženy aktivním popřením nějakého pravidla. Se zvyšujícím se věkem roste naděje nevzhledových žen na lidské zacházení, přesto má ve světě médií nezpochybnitelné právo na normální fotky a život snad jen Lenka Reinerová.
Vertigo
Jako je zřejmá snaha vždy použít fyzickou stránku ženy, je zvykem ženy obsazovat do rolí. Ty jsou společensky přesně definovány jako množiny významů a jejich názvy slouží k zdánlivé charakteristice.
Nejdůležitější jsou přívlastky. Tak čteme o zaměstnaných matkách, zklamaných manželkách, obětavých policistkách, energických lékařkách, poctivých sportovkyních, pilných krajkářkách. Ve spojení se vzhledovým hlediskem je to dokonalý systém, jímž lze popsat kteroukoliv ženu. Co to však doopravdy říká o lidské bytosti? Pohlaví, zaměstnání, rodinný stav, počet dětí, koníčky.
Naštěstí všichni tento systém známe a filtrujeme. Poznáme, že fatální krasavice vypadá jako vyskákaná odbarvená animírka. Že se zajímavá, inteligentní politička jeví spíš jako prostoduchá sexbomba.
Ženy-objekty se způsobem zobrazení počítají a většinou na něm aktivně spolupracují. Mocnými propagátory vzhledové ideologie jsou časopisy určené ženám. Módní vzhled je pro ně dostačujícím důvodem, ale naštěstí není dostačujícím tématem. Některé osobnosti, např. Tereza Maxová, tak využívají svého vlivného zevnějšku k propagaci pro ně důležitých společenských témat.
Mediální peklo nastane, dostaneli se do ohniska pozornosti žena nevzhledová, jejíž role jsou známé. O čem vlastně psát? Současný způsob zobrazení selže a odhalí svou prázdnotu. Paroubkovy a Topolánkovy ženy se v určité chvíli staly veřejně zajímavé jen skrze své role manželek a milenek. Jejich vzhled je fakticky irelevantní, protože sex a láska mají jiná pravidla než obrázkový magazín, jak světu dokázal princ Charles. A je absurdní bavit se o koníčcích se ženou, která je mediálně zajímavá jen tím, že ji opustil společensky významný muž. Bezradnost je bezbřehá. Jaký obraz sebe vytvořily spolu s médii Kováčová, Paroubková, Talmanová a Topolánková?
Naše mediální současnost je jako film Alfreda Hitchcocka. Ten obratně pracoval s barvou vlasů svých hrdinek, napětí mezi blondýnami a brunetami se dalo krájet a přeliv věstil katastrofu. Mistr znal své pappenheimské. Lze si stěží představit, že by se v nebulvárním tisku objevil charakterový soud o nějakém muži inspirovaný jeho barvou vlasů. U manželek a milenek je to běžné. Tyto ženy nejsou posuzovány jako samostatné osoby, ale jako nositelky atributů a rolí vztahujících se k mužům. Skrze tyto atributy jsou zpětně přisouzeny mužům nějaké schopnosti. To jsou pravěká pravidla pánského klubu, proč na ně však dnešní ženy přistupují? Chtějí členství?
Kováčová se nechává fotit jako explicitní sexuální objekt a zároveň v rozhovoru demonstruje svou inteligenci. Prezentuje se, místo aby byla. Talmanová okázale předvádí, že ji mateřství fyzicky ani duševně nepoznamenalo, a jako šestinedělka nosí novorozence do sněmovny. Topolánková verbálně demonstruje sexuální nezávislost na manželství, autoritativně zasahuje do novinového rozhovoru dospělé dcery a první vnouče předvádí jako své čtvrté dítě. Proč si tím vysloužily tyto hezké inteligentní ženy dehonestující nálepku „blondýny“? Protože se jim podařilo vytvořit obraz neautentické bytosti, iritujícího ženbota. Je to Marilyn Monroe, Marie Curie a Marie Terezie v jednom, dokonalý nemuž.
Potřebují být ženy takové, nebo jim média nedovolila předvést se jinak, abychom mohli číst sarkasmy o blondýnách - umělých ženách? Takto zobrazené ženy jsou ve svých tělech nejisté a jejich ženství je nesamozřejmé. Ryzí ženbot od mužů nic nechce. Nemůže být průměrného vzhledu, když svět je plný krasavic. Zároveň nelze být jen sexy, to je nebezpečné a povrchní. Je třeba být hluboký a praktický, muži k užitku. Mateřství ženboti pojímají dvěma způsoby: pro ne-matky je mateřství časově omezený tělesný proces, jímž se nenechají zdržet ve svém životaběhu, pro hyper-matky naopak časově neměnný duševní stav, jímž zdržují životaběh sobě i svým dětem. Ženbot také hojně žehlí a vaří v naději, že se tím stává ženou.
Proč Paroubková unikla obrazu ženbota? Protože není blondýna, zní banální odpověď. Také není štíhlá, obléká se neslušivě, nemá kariéru, má jen jedno dítě, nepředvádí dynamické koníčky. Oficiální role manželky jí neseděla, rozpaky bývaly všeobecné. Když se Paroubek stal premiérem, média na něj útočila pro manželčin nemediální vzhled. Přesto jako jediná ze čtyř zúčastněných žen dokázala Paroubková vytvořit obraz autentické lidské bytosti dopřávající si „luxus ženského pohledu“ bez výčitek. Schopnost působit žensky nevyvěrá z toho, co ženy s médii prezentují jako svou generální vlastnost - přitažlivý vzhled. Média dovolila zůstat ženě ženou jen proto, že ji nepovažují za přitažlivou. Jen taková žena může zůstat opravdová, v kontrastu s ženami umělými, tj. „blondýnami“! Anebo je to opačně: jen žena, která nechce být konformně přitažlivá, si tím dovolí zůstat sama sebou, ať už to znamená cokoliv.
Zdá se, že překážkou k překonání výjimečného stavu, v němž ženy žijí, jsou ženy samy. Samy se nutí opouštět své tělo, chtějíli veřejně říct něco „neženského“. Jdou si s médii naproti a stávají se ženboty, kteří jsou ve svém těle nedopatřením a sexy jsou jen mimochodem - vzpomeňme na hypertrofovaný duchovní rozměr Dagmar Havlové. Pierce Brosnan nemusí číst Leibnitze a stloukat poličky, aby omluvil, že je fešák, a dokázal si, že má druhou signální soustavu. Proč je normální mužem jen tak být a tak nesamozřejmé být jen ženou? A co by se stalo, kdyby se Paroubková odbarvila?
***
Když se Paroubek stal premiérem, média na něj útočila pro manželčin nemediální vzhled. Přesto jako jediná ze čtyř zúčastněných žen dokázala Paroubková vytvořit obraz autentické lidské bytosti.
O autorovi| Barbora, Sengrová žena v domácnosti Autorka (*1971) studovala bohemistiku na FF UK v Praze
