Lov mám v krvi. Nedovedete si představit, jaký je to adrenalin, když jdete lovit. Nikdy totiž nevíte, co přijde – jestli to bude srnec, daněk, liška, nebo jezevec – říká vzrušeně Michaela Kubánková (24), členka mysliveckého sdružení Texal Radouň.
Sedíme spolu v myslivně přiléhající k domku jejích rodičů ve Stračí, vesnici vzdálené asi kilometr od Štětí. Na zdech visí bezpočet trofejí a Michaela vypráví, jak už od čtyř let chodila s tatínkem krmit zvěř a čistit les. Poprvé si vystřelila ve čtrnácti a v osmnácti už měla na svém kontě první úlovek, divoké prase.
Překvapuje mě, že této zelenooké, útlé mamince desetiměsíční dcery není zastřelených zvířat líto. „Příroda je zkrátka tak zařízená. Tak, jak někdo přijde, někdo musí odejít. Představte si, jak špatně by to s lesem dopadlo, kdybychom nechali nějaký druh přemnožit.“
Hon pokládá za odměnu za celoroční práci v lese. „Staráme se o to, aby zvířata měla co pít a jíst, čistíme les. Hon je vlastně vyvrcholením toho všeho, třešnička na dortu.“
Co se stalo s jejím prvním úlovkem? „To selátko jsme snědli. My vlastně nic jiného než zvěřinu nejíme,“ řekne lakonicky.
No jo, ženská!
Michaela se pohybuje ve světě lovců, který je tradičně vnímán jako mužská doména, suverénně. V mysliveckém sdružení Texal Radouň je obklopena muži, které zná od dětství. Ti ji berou jako sobě rovnou. S přezíravým přístupem se setkala u cizích lovců, když se na honu netrefila. „No jo, ženská! Že se sem vůbec cpe?!“ podivovali se. Nejlepší obrana proti reptalům? „Nevšímat si toho. Ono je to nakonec vždycky přešlo,“ směje se žena, která se mezi muži nakonec dobře prosadila. „Neberu si servítky. Co si myslím, to řeknu, umím si zjednat pořádek,“ říká rozhodně.
Ženské zbraně nepoužívá. „Jen když slovím třeba těžké prase, které bych sama neunesla, svolám pomocí esemesek ostatní myslivce na místo, aby mi pomohli. Nebo ho tam nechám přes noc, ráno sednu do traktoru a pro úlovek si dojedu.“
V lese se prý nebojí. Tvrdí, že město je mnohdy nebezpečnější. Její přítel, příslušník městské policie a myslivec, však nebezpečné situace zažil – chytil už tři pytláky.
„Mířili na sebe flintami, pytlák vypadal, že chce střílet, prali se spolu, pak mu pytlák nabízel peněžní úplatek, dokonce i načerno pořízenou flintu. Nakonec to skončilo tak, že partner pytláka zpacifikoval. Ale jeho čin byl kvalifikován jen jako přestupek! Takže se vlastně jakoby nic nestalo,“ krčí rameny Michaela.
S partnerem tráví veškerý volný čas. Buď se věnují dceři, nebo jsou v lese. „Nikdy by si nedovolil mi říct, že ženský patří do ruky vařečka, ne flinta. Koneckonců, i tu flintu jsem dostala od něj. Ke své kulovnici ráže 7×57 mám vřelý vztah. Ale partner mě kárá, že se o ni moc dobře nestarám. Má pravdu – když přijdu z lesa, hodím flintu do kouta. Nerada ji čistím, jsem lajdák,“ přiznává se.
Odhaduje se, že v České republice je z celkového počtu myslivců asi dvacet procent žen a jejich počet narůstá. „Většinou jsou to mladé holky. Skoro to vypadá, jako kdyby chtěly dokázat mužům, že na to taky mají,“ tvrdí Michaela.
Ženy myslivkyně jsou podle ní rozvážnější než muži. „Někteří myslivci mají černo před očima a střílejí na všechno, co se hýbe. Třeba i na kolegu,“ směje se. „To žena nikdy neudělá, přemýšlí, než vystřelí. Také je čistotnější a pořádnější, co se týká přístupu ke zvěři, například je pečlivější při vyvrhování.“
Už druhým rokem vede ve Štětí dětský myslivecký kroužek a les považuje za svůj druhý domov. Jediné, po čem ještě touží, je skolit jelena evropského… a jezevce. „Všichni kromě mě toho jezevce už mají, jenom já mám smůlu. Tolikrát už jsem na něj střílela, ale ani jednou jsem ho netrefila!“ Pivo mi pořád chutná Dagmar Vlková (39) je sládkovou Měšťanského pivovaru Strakonice. Je jedinou ženou v České republice, která působí v této profesi na plný úvazek.
Jak se dostala k práci, která je vnímána spíš jako mužská doména? „Moje maminka pracovala v pivovaru v Lounech. Pamatuju si, jak úžasně mi voněla mladina...“ zasní se a pokračuje: „Chtěla jsem pracovat v prostředí, kde to tak krásně voní a kde tradičně bývá dobrá parta lidí.“ Vystudovala tedy tzv. pivovarskou školu a nastoupila do pivovaru v Lounech. Po svatbě následovala svého muže do Strakonic. V Měšťanském pivovaře ve Strakonicích působila nejdříve v laboratoři, ale po čase si ji jako svou nástupkyni vyhlédl nestor pivovaru, sládek Jindřich Vondřička. „Byla to pro mě velká čest, obzvlášť proto, že jsem žena,“ pokyvuje hlavou. Dnes je tak druhým, respektive třetím nejdůležitějším člověkem v pivovaru hned po řediteli (je na stejné úrovni s obchodním ředitelem a její funkce se oficiálně nazývá ředitel pro výrobu).
Její den začíná už čtvrt hodiny po páté ranní první degustací mladiny ve varně. Později musí degustovat vzorky ve spilce a nakonec ve sklepě, kde dochází k nasycení piva. Během dne tak vypije půl litru až litr piva. Na Dagmar Vlkové záleží, jak bude chutnat nápoj, který pijí převážně muži. „Jsem zastánkyní klasické výroby piva: otevřené kvašení ve spilce, dokvašování v ležáckém tanku, stoprocentní použití sladu a žateckého chmele. Mám ráda piva plné chutě s řízem a jemnou zakulacenou hořkostí, která vás vybízí k opětovnému napití,“ líčí Dagmar zaujatě. Když se jí zeptám, co je na profesi sládka nejdůležitější, odpoví: „Samozřejmě musí znát výrobní postupy, ale také musí tu svoji práci dělat s láskou, skoro až s vášní. A musí mít dobře vyvinuté chuťové buňky.“
Kdo by si myslel, že po dni stráveném v pivovaru už nemůže pivo ani vidět, mýlil by se. „Pivo mi moc chutná a ráda si ho dopřeju i doma po večeři. Však je to na mě taky vidět,“ směje se a pokračuje: „Já si myslím, že ve víně je pravda, ale v pivě je láska,“ vypráví nám ve sklepě pivovaru, kde probíhají finální procesy výroby piva a kde se teplota blíži k nule. V ukrutné zimě kontroluje, zda je vše v pořádku. Laik sice neví, o čem mluví, když se baví s předákem spilky sklepa Richardem Macháčkem, ale z toho, jak spolu komunikují, je evidentní, že chlapi na směně ji berou jako sobě rovnou. „My jsme hrdi na naši paní sládkovou. Je nám úplně jedno, jestli nám šéfuje ženská v sukni, nebo chlap v kalhotách,“ říká Richard Macháček.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Hlavně, že svojí práci rozumí,“ pokračuje Macháček. „Na mužskou ješitnost si tu nehrajeme. Ale je pravda, že jako žena asi víc dbá na pořádek na pracovišti a taky my chlapi se hlídáme, abychom před ní nemluvili sprostě.“ Ve stejném duchu mluví i Jaroslav Tůma, ředitel pivovaru: „Paní Vlková vytvořila řadu receptur pro nové druhy piva, naposledy jsme zaznamenali úspěch s polotmavým ležákem Klostermann, který vznikl pod její taktovkou. Letos v únoru získal Stříbrnou pivní pečeť 2010 v kategorii polotmavých piv na pivních slavnostech v Táboře.“
Dagmar Vlková si splnila svůj dětský sen – pracovat v prostředí, kde to voní mladinou a kde pracují prima lidi. Všem pivařům vzkazuje: „Mějte veselou mysl a dobrou chuť a věřme, že se nám v Čechách zachová poctivé klasické vaření piva bez náhražek.“ Na letišti jako doma „Skoro by se dalo říct, že jsem na letišti vyrůstala,“ vypráví světlovlasá pilotka v kanceláři s výhledem na plochu Letiště Ruzyně. „Pracuje tady maminka i tatínek – ten je letecký mechanik na tom typu letadla, na kterém létám, a maminka dělala provozní statistiku ČSA. Takže na letišti jsem trávila dětství a pak jsem tu dělala různé brigády – uklízela jsem letadla, pracovala jsem na odbavení, sedm let jsem pracovala jako letuška. Moc mě to bavilo, ale pořád to nebylo ono...“ Šárka totiž chtěla létat, jenže netušila, že to je pro dívku možné. Vystudovala proto dopravní průmyslovku a až zhruba do dvaceti o pilotování jenom snila.
„Pak jsem ale přišla do Aeroklubu, poprvé mě svezli vyhlídkovým letadlem a rozhodla jsem se, že tohle chci dělat. No a když se pak otevřela možnost na pilotku studovat, přihlásila jsem se na bakalářský obor Profesionální pilot na ČVUT v Praze.“ Do prvního ročníku nastupovalo se Šárkou čtyřiadvacet lidí, také jedna další dívka, ke státnicím jich došlo jen asi deset. Šárka byla jedinou absolventkou. Ještě před začátkem studia se vdala za svého instruktora létání a na vysoké se jí pak narodili dva synové – dnes sedmiletý Kryštof a čtyřletý Max. „Pilotek bude asi vždycky málo,“ říká. „Zkrátka není tolik dívek, které po tom touží. Procentuálně je to na celém světě kolem pěti procent, u nás v ČSA je pilotek celkem patnáct, z toho jedna kapitánka,“ dodává Šárka, která po absolutoriu na ČVUT dokončila i praktický výcvik, a jakmile ČSA vypsaly konkurz na pilotní pozici, přihlásila se na něj.
V srpnu 2007 poprvé sedla coby druhá pilotka do letadla plného lidí. Dnes má za sebou asi 1500 letových hodin a není vyloučeno, že bude následovat příkladu své kolegyně, pilotky Jany Cimprichové, která se stala kapitánkou.
„Na to ale musím získat průkaz dopravního pilota, takzvané ATPL – Airline Transport Pilote Licence. To znamená dalších 16 zkoušek u Úřadu civilního letectví a také bych musela nalétat asi 250 velitelských hodin. Časem se o to ale budu určitě ucházet,“ říká.
Když se ptám, jestli je nějaký rozdíl v přístupu k ženám pilotkám, ať už ze strany kolegů, nebo cestujících, vrtí odmítavě hlavou. „Nemám pocit, že by na mě někdo bral ohledy jen proto, že jsem žena. Kolegové piloti vědí, kolika náročnými zkouškami jsem musela projít, a jsou si vědomi, že se to nedá ošidit. Takže o jejich respekt nemusím bojovat. Ohled na mě berou třeba v tom, že mi kapitán vezme navigační kufr, což normálně nedělá. Ale tím to končí. Určitě si umím představit i to, že bych se stala kapitánkou a druhého pilota by mi dělal muž. Nemyslím, že by v tom byl problém,“ vysvětluje.
Občas se přesto stává, že je ženou v roli pilota někdo zaskočen. „Jednou jsem musela odejít z kokpitu na toaletu, což je přes celé letadlo. A jak jsem tak šla mezi lidmi, nějaká paní mě požádala o něco k pití. Myslela si, že jsem letuška. Tak jsem jí to zařídila – proč by ne?“ směje se pilotka. „Nebo když jsme s kolegyní kapitánkou letěly do Hamburku, vystupovaly jsme z letadla a čekalo na nás transportní auto. Tak jsme do něj nastoupily a pan řidič nic. Musely jsme mu říct, že už jsme všichni. Dost se divil.“
A jak se dá skloubit soukromý a pracovní život v rodině, kde maminka i tatínek pilotují? „Když jsem začínala létat, byl menšímu synovi rok a půl a staršímu pět let,“ vypráví Šárka. „To bylo opravdu náročné a šlo to jedině díky tomu, že jsme oba měli dobré zázemí. Manžel mi velice pomáhá, babičky fungují a máme také úžasnou paní na hlídání, které děti říkají teta Zdenička.“
Piloti vedou velice nepravidelný život. „Já létám na krátkých tratích – Bratislava, Budapešť, Mnichov, Kolín nad Rýnem, nejdál do Bělehradu nebo Boloně. Ráno vstanu, jdu do práce, odletím dvě linky a vrátím se v šest večer. Nebo jdu do práce ve tři hodiny a vrátím se druhý den v sedm osm ráno.“ Šárka ale nemá pocit, že by rodina kvůli profesi rodičů nějak strádala. Plán služeb se totiž sestavuje měsíc dopředu, takže si s manželem mohou celkem dobře naplánovat společný čas. „Máme nárok na čtyři volné dny za měsíc, takže se snažíme, aby se kryly. Nemáme vyloženě pravidelný režim, ale určitě tak dvakrát za týden se sejdeme celá rodina ke společné snídani a jiné dva dny třeba ke společné večeři. Vařím já. Ale manžel umí péct štrúdl,“ usmívá se.
A jestli bude tradice „letištního rodu“ pokračovat?
„Asi spíš ne. Starší syn chce mít továrnu a vyrábět tuningová auta a mladší chce být jeřábníkem. Takže pokračování asi nebude, i když seriál Letecké katastrofy syny tedy hodně baví,“ uzavírá pilotka ČSA Šárka Janoušková.
**
Ke své kulovnici ráže 7×57 mám vřelý vztah. Ale nerada ji čistím. Jak přijdu z lovu, letí flinta do kouta. Michaela Kubánková
