Tvrzení Petra Zídka (K čemu jsou seznamy VKR, LN–Orientace 9. 8.), že redaktorka Rita Kindlerová musela z Ústavu pro studium totalitních režimů odejít v návaznosti na své odborářství, se nezakládá na pravdě. Zakládat odbory na jeho půdě začala až poté, co její tehdejší nadřízení projevili úmysl ji ve zkušební době propustit pro osobní neshody. Rozumí se, že narychlo ustavené členství redaktorky v odborech je muselo v jejich záměru pouze utvrdit. Zcela již pomíjím, že žádná moc na světě nemůže zaměstnavatele donutit, aby důvěřoval zaměstnanci, jenž svou loajalitu k firmě demonstruje založením odborové buňky již ve zkušební době.
Petr Zídek navíc neargumentuje čestně. Pomáhá si hned subjektivním sdělením Rity Kindlerové týdeníku A2 o totalitních praktikách a šikaně, které prý v ústavu vládnou, a žádá, aby obvinění jeho zástupci vyvrátili. Je ovšem dost těžké vyvracet soudy, které mají veřejnost uhranout svou vyhrocenou emotivitou; domnívám se, že to pan Zídek ví.
Autor posléze vytváří umělý kontrast mezi „renomovanými“ historiky (popřípadě těmi plodnými s doktorátem), kteří znechuceně opouštějí řady instituce, a jejich jakoby nanicovatými nástupci (jaké má konkrétně na mysli?), kteří toho mnoho nenapsali, a tudíž podle autora asi už nenapíšou. Renomé je slovo, které ve spojení s historiky, z nichž většina jsou sotva třicátníci, zní neskromně a poněkud trapně. Netřeba dodávat, že vůči ostatním, „šedým“ badatelům, kteří se podílejí na vznikajících publikacích ústavu, je toto autorovo třídění navíc urážlivé.
Autor svým článkem pochybil V této souvislosti je unáhlené také Zídkovo tvrzení o skomírající produkci ústavu. Těžkosti budování zavedeného edičního mechanismu prakticky na zelené louce nezohledňuje, což lze omluvit jeho neznalostí situace; jistě by pak spíše než o produkci „skomírající“ psal třeba o produkci v zárodku. O co však opírá svou jistotu, že další číslo časopisu je v nedohlednu? Co je mu známo o současném postupu těchto věcí? Opravdu chce celou dosavadní činnost naší instituce odbýt jako „vydávání pofiderních seznamů“?
Ve světle takové příkrosti budí autorovy detektivní závěry o údajně pravých motivech zveřejnění svazků Vojenské kontrarozvědky („kouřová clona“) přinejmenším rozpaky, zvláště když si připomeneme, že jejich digitalizaci a zpřístupňování ukládá ústavu zákon.
Množství manipulativních tvrzení a celkový tón článku by mohly u zasvěcenějšího čtenáře vzbudit pocit, že je Petr Zídek proti Ústavu pro studium totalitních režimů zaujatý. Vzhledem k tomu, že zprvu patřil k jeho zastáncům, se spíše nabízí domněnka, že při svém psaní nenaslouchal zcela solidním zdrojům. Že svým článkem pochybil když už ne z morálního, pak jistě z profesního hlediska, je nasnadě.
O autorovi| David Svoboda, oddělení publikací Ústavu pro studium totalitních režimů
