Komiks? Tedy Rychlé šípy a Čtyřlístek? Svět již dávno přináší vážnější témata, a nemusí to byt jen oceňovaný „holokaustový“ Maus Arta Spiegelmana či „revoluční“ Persepolis Marjane Satrapiové. Třídílný svazek Alanova válka, popisující osudy amerického vojáka na evropském (i českém) bojišti, přivezl do Prahy Emmanuel Guibert.
* LN Příběh je inspirovaný životem Alana Copea, který se vylodil v Normandii, osvobozoval Plzeň, a dokonce byl i v Praze. Jak jste se s ním potkal?
Seznámili jsme se na ulici. Zeptal jsem se ho na cestu a on mi odpověděl, pak jsme šli dál a povídali. A vlastně nepřestali. Byli jsme přátelé pět let, až do Alanovy smrti. Vyprávěl mi a já hodiny a hodiny nahrával a kreslil podle jeho popisu. Nijak jsem ho neusměrňoval, protože já si myslím, že když chceme, aby někdo začal mluvit, musíme poslouchat. Začal jsem brzo transformovat jeho vyprávění do obrázků, aby Alan mohl vidět, co vzniká, protože některé se objevovaly na pokračování v časopisech, vůbec neměl žádné námitky, měl z toho velkou radost. Nedožil se vydání. Umřel o šest měsíců dřív.
* LN A nechtěl něco cenzurovat?
V podstatě ne, jedině pár technických věcí, které jsem opravil. Myslím, že aby něco takového vzniklo, musíte mít k tomu druhému absolutní důvěru. Je to vlastně dvojí dar: on mi vypráví svůj život a já mu umožňuji ho vidět skrze mé kresby.
* LN Alan přijel v květnu 1945 se svojí jednotkou do Plzně. Jak na něj celá ta situace působila?
Když se dostali do Plzně, patnáct dnů jeli bez přestávky. Nikdy nevěděli, kde jsou. Vlastně to zjistili až díky vojínu Kubacekovi, který měl české předky. Když slyšel, že lidi okolo mluví česky, řekl nám, kde jsme. Víte, Alan ani neměl čas ani chuť se brát jako hrdina. Vždycky mu řekli: Ty půjdeš tam a ty tam. Alan prostě přijel na nějaké náměstí a slyšel, jak jejich tanky střílí. Vůbec nechápal, co se děje. Najednou se k jejich tankům sbíhali lidé a něco nadšeně volali. V tu chvíli Kubacek vylezl na tank a začal mluvit lámanou češtinou. Lidi volali: Sláva, sláva!
* LN Kam všude se Alan dostal?
Byli pár dnů v Plzni a pak jeli do Prahy, kde strávili pár hodin v bývalých kasárnách. Potom postupovali až k polským hranicím, do Velichovek. Byla to jednotka zhruba 70 vojáků. Když o tom Alan vyprávěl, byly to spíš takové historky, rád bych si o tom povídal s nějakým historikem (což se nakonec podařilo; pozn. red).
* LN Co pro něj znamenalo, když po válce dostal vyznamenání Purpurové srdce?
Vlastně nic. On mohl za války dvakrát přijít o život. Jednou spadl ze žebříku, když byl na francouzském statku, a podruhé ho málem přejel tank, když si jeho kamarád nevšiml, že u něj stojí. Podle mě se ta historie amerických vojáků podává jen dvojím způsobem. Na jedné straně jsou ty heroické kusy a la film Zachraňte vojína Ryana a na druhé straně příběhy „obyčejných“ vojáků, jako byl Alan.
* LN I vy jste vlastně šel v Alanových stopách. Mapoval jste opravdu všechna místa, kde byl?
Snažil jsem se navštívit většinu. Byl jsem v Americe, ve Francii, v Německu. Měli jsme s Alanem takovou hru, posílal jsem mu z cest pohlednice nebo jsem pro něj schovával oblázky či kaštany na památku. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří ho znali. Bohužel jsem tenkrát neměl moc peněz, abych jel do Čech. Byl jsem v Českém kulturním centru v Paříži a tam mi půjčili různé podklady a podle toho jsem kreslil lokality v Čechách.
* LN Komiks je ve Francii oblíbený již desítky let, prodává se v mnohatisícových nákladech, dá se studovat na vysoké škole. Jaká byla vaše cesta k žánru?
Podle mě je komiks možná starší než literatura. Vždyť si stačí vzpomenout na kresby v jeskyních, hieroglyfy nebo malby v kostelích. Je to prostě způsob, jak se dá dokonale vyprávět něco zajímavého.
Já se mu věnuji od tří let, vlastně od té doby, co jsem se naučil, jak držet tužku. Takže mi připadá úplně přirozené, že příběhy vyprávím tímhle způsobem. Studoval jsem kresbu na uměleckoprůmyslové škole, ale jen krátce, nějakých šest měsíců, pak jsem rozkresloval scény pro film. Už tehdy mi vycházely menší komiksy v časopisech. První větší komiks se jmenoval Brune (Tmavě hnědý).
* LN V Čechách si žánr teprve získává příznivce, objevují se nová vážnější témata z oblasti historie nebo autobiografické příběhy. Jaký byl vývoj komiksu u vás?
Pro nás je to zcela běžná součást kultury, už od první poloviny dvacátého století. Samozřejmě nejdřív to byli nejrůznější superhrdinové, ale postupem času začal komiks nabízet i témata, která jste zmínila. Jistě, zlomový byl americký Maus, kde je téma druhé světové války, ale i u nás je řada autorů, kteří podobná témata řeší.
Ve Francii se setkáváme s komiksem v podstatě všude, je běžně v novinách, časopisech. Jsou mu věnované celé přílohy. Čtou ho vlastně skoro všichni, nejen malé děti, ale i starší lidé. Třeba můj otec, kterému je sedmdesát dva, ho čte vlastně celý život. Začínal dětským komiksem, pak četl příběhy v časopisech a později komiksové přílohy v denním tisku. Jak vyrůstal, zajímala ho přirozeně i jiná témata jako právě příběhy o politice nebo válce. Teď nedávno u nás vyšel například komiks o Sarkozym a francouzské politické scéně a to rozhodně už není čtení pro děti.
* LN Brune vypráví o nástupu fašismu, také vaše další kniha - Alanova válka -o americkém vojákovi na konci druhé světové války byla na tohle téma. Proč vás válka tolik zajímá?
V obou případech to byla náhoda. V případě Brune mi nakladatel navrhl téma. A u Alanovy války to byla vlastně taky náhoda. Takže se nedá říct, že bych si to nějak sám vybral. U Alana jsem věděl, že jeho výjimečný život musím zaznamenat.
* LN S každým novým příběhem prý hledáte nové nástroje. Někdy používáte jako předlohu fotografii, jindy jsou vám inspirací japonské tušové kresby. Která zkušenost pro vás byla nejzajímavější?
Asi práce na komiksu Fotograf (Le Photographe), kde jsem publikoval fotografie a kresby vedle sebe. Chtěl jsem čtenáři zprostředkovat ten pocit, kdy fotograf vybírá a třídí snímky, tak jako jsem to já zažil u svého přítele, fotografa Didiera Lefevra.
* LN Čím vás jeho práce zaujala?
My jsme spolu v podstatě vyrůstali, potkali jsme se, když mně bylo 14 a jemu 21. Víte, on původně studoval farmacii, až ve 26 se dostal k focení. Sledoval jsem jeho vývoj a velice jsem obdivoval snímky, které nafotil na válečných misích. Jezdil totiž s Lékaři bez hranic, byl v Afghánistánu, v Kosovu a v africkém Malawi. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se málo vídáme, tak jsem s ním zašel na oběd a povídám: Nechceš mi ukázat, na čem právě děláš? A on mě vzal do ateliéru, přinesl krabice vyvolaných filmů z misí a já věděl, že by z toho byl úžasný příběh. Vybral jsem jeho misi v Afghánistánu a on mi o ní vyprávěl.
* LN Ve Francouzském institutu v Praze vystavujete něco nového - sérii litografií z Japonska. Jak jste se k nim dostal?
Měl jsem to štěstí, že mi francouzská vláda přidělila stipendium na tříměsíční pobyt v Kjótu. Když jsem tam odjížděl, měl jsem jen velmi malou představu o tom, co tam chci dělat, raději se vždy nechám inspirovat tím konkrétním místem. Kjóto mě uchvátilo, stovky let to bylo hlavní město Japonska, je tam spousta úžasných historických budov.
Nejdřív jsem chodil hodiny a hodiny městem a pozoroval. Pak jsem se rozhodl, že udělám takovou reportážní litografii. Většinou se totiž maluje na kámen někde v ateliéru. Já jsem ale chtěl zachytit to, co vidím přímo na místě. Maloval jsem proto na fólie, které se přetiskují. Těším se na výsledek, mám totiž vynikající tiskárnu, je to tam jak za starých časů. Tiskl tam třeba Picasso, Miro a Matisse.
* LN Na čem teď pracujete?
Je toho víc. Jsem zvyklý, že vždy dělám paralelně na několika projektech. Kromě komiksu pro „dospělé“ kreslím také ilustrace dětských knížek, jedna vyjde příští rok. Zároveň dělám ilustrace do New Yorkeru a dokončuji knihu o Alanově dětství, kde chci ukázat, co vše předcházelo jeho cestě do armády. Asi největší projekt, kterým se teď zabývám, je komiks o romských komunitách po celé Evropě.
* LN Takže se vlastně opět vrátíte k tématu osobních příběhů?
Ano, určitě. Romové a jejich osudy mě zajímají. Můj kamarád, který je původně z romské rodiny, se rozhodl, že bude hledat kořeny svého rodu. Nejdřív chtěl pátrat jen po své rodině, ale pak ho to začalo zajímat ve větších souvislostech. Rozhodl se zmapovat zajímavé osudy Romů, a to nejen ve Francii, ale také v Srbsku, Kosovu a samozřejmě také v Čechách a na Slovensku. Přizval mě, abych podle nahraných rozhovorů připravil komiks.
* LN Minulý týden jste v Praze převzal Čestnou cenu Muriel festivalu Komiksfest. Další ocenění získal český komiks Albína o romské ženě ze slovenské osady. Věděl jste o dění na české scéně?
Než jsem přijel do Prahy, neznal jsem bohužel žádného českého komiksového autora. Ve Francii jsou známí autoři animovaných filmů Jan Švankmajer a Břetislav Pojar, to je prostě klasika. Český komiks u nás zatím moc vidět není. Ten komiks Albína se mi velmi líbil. Bohužel si ho nemohu přečíst, viděl jsem jen české vydání, ale podle stylu a tématu mi připadá velice zajímavý a rád bych tvůrcům pomohl s jeho uvedením ve Francii. Myslím, že by u vás stačil jeden dva výrazní autoři a vnímání toho žánru se může změnit. Nakladatelé se začnou o tento žánr víc zajímat, začnou ho sami vyhledávat. U nás v tomhle není problém, ročně vychází čtyři tisíce nových titulů.
***
PŘEDSTAVUJEME
Pařížský rodák Emmanuel Guibert (1964) debutoval v roce 1992 komiksem Brune, v němž zachytil vzestup fašismu v Německu během 30. let. Spolu s fotoreportérem Didierem Lefevrem vytvořil třídílné album Fotograf, založené na Lefevrových válečných fotografiích z Afghánistánu. Album vyšlo v mnoha překladech, letos za něj Guibert získal nejprestižnější komiksové ocenění Will Eisner Comics Industry Award. V lednu 2011 vydá komiks o romských komunitách v Evropě. Guibert byl tento týden hlavním hostem pražského Komiksfestu. Až do 23. prosince jsou ve Francouzském institutu v Praze k vidění Guibertovy litografie inspirované jeho pobytem v Japonsku.
