Na Pražském hradě bych běhat nedovolil, prohlásil do televizní kamery Václav Klaus. Ale na lyžařský závod pořádaný hned v předhradí se prezident podívat přišel – stejně jako Pavel Bém a jiné celebrity. Účelu bylo dosaženo.
Proč vlastně běhali světoví borci na navezeném sněhu v městské památkové rezervaci, tam, kde jsou jinak státní úředníci jako ostříži a jdou po každém místním přestupníkovi? Aby měli závodníci slavnostnější pocit? Ten ale tlumila úzká trať, kolize sportovců i kritika funkcionářů. Aby přišlo více diváků? Možná lepší kulisu by teď zajistily přeplněné české hory. Správná odpověď je až banálně prostá. Aby si mohl primátor s olympijskou ambicí říci: Dokázali jsme, že to dokážeme.
Heslo ODS z roku 1996 nemá dobrý zvuk. Připomíná konec většinové vlády. Zato souzní s antickými tyjátry. Naumachie tomu říkali staří Římané. Aby se herchtivé davy nemusely obtěžovat až k přístavu, námořní bitvy se inscenovaly v bazénech, dokonce v římském Koloseu.
I pražští vládci se snaží dostat podívanou až pod nos herchtivým davům. Kdo viděl akrobacii motorek v Sazka Areně, zaznamenal římské tógy, antické sloupy, posvátné ohně, jen cézar chyběl. Včera v předhradí to bylo jinak. Oč méně antické symboliky, oč méně organizační dokonalosti vůči závodníkům, tím větší úspěch. Cézar ukázal svým gladiátorům palec vzhůru.
Čtěte „Bauerova euforie...“ na str. 23
