DIALOG
Proces s Miladou Horákovou je námětem operního debutu ředitele Institutu Bohuslava Martinů v Praze, skladatele Aleše Březiny. Své dílo s pracovním názvem Zítra se bude... a podtitulem Opera-Proces v těchto dnech už jen dolaďuje. Skladatele k napsání opery vyprovokovala slavná pěvkyně Soňa Červená. „Hledal jsem silný ženský osud a úděl doktorky Horákové nás oba velmi oslovil,“ říká. „Chodili jsme asi rok po archivech, poslouchali záznamy, dívali se na filmové dokumenty. Chtěl bych, aby tato opera pomohla zaplnit mezeru v paměti lidí. Komunistům se podařilo umlčet ty starší a zastrašit děti, takže většina pamětníků procesy vytěsnila z paměti.“
V Národním divadle se opera bude hrát na komorní scéně Kolowrat; premiéra má být 10. dubna 2008, v nejbližších dnech se však už začne s přípravou. Hudebně se podle autora pohybuje někde mezi Kurtem Weilem, Frankem Zappou a Olivierem Messiaenem.
* LN Vykonstruovaný proces, manipulovaní svědkové, poprava, to je ryze polické téma. Bude to opravdu opera?
Je to opravdu opera, žánrově různorodá, každá část má svou vlastní řeč. Pracuji s kontrastem zpěvních a recitativních částí a vycházím přitom volně z výstavby barokní opery. Jsou v ní i melodramatické části a jedna část mluvená – těch částí je celkem čtrnáct, což vyšlo víceméně náhodou, ale dodatečně mě potěšilo, že to odpovídá počtu zastavení křížové cesty. Celé to trvá 71 minut, budeme hrát bez pauzy, režisérem bude Jiří Nekvasil, se kterým jsem dával dohromady libreto.
* LN Základem jsou dokumenty procesu, tedy žádná fikce?
Jsou to jen autentické texty z procesu a ze sledování Milady Horákové. První je estébácký telegram z března 1948, kdy, měsíc po puči, ji už sledovali a snaživý důstojník StB podává informaci, že se v okolí Českých Budějovic pohybuje poslankyně Unie národně socialistické Milada Horáková a je důvodné podezření, že se pokusí o přechod československých hranic. Pak je tam protokol jejího zatčení v celé důkladné obludnosti. Odebírají jí věci a zapisují do protokolu všechny údaje, číslo hodinek i kvalitu zubů, i když dobře věděli, že ji nikdy nepustí. Bylo jasné, že tento člověk z vězení nevyjde, že tam zemře. Trest smrti byl vynesen dávno před tím, než proces vůbec začal. A potom jsou tam části z její výpovědi a obhajoby, závěrečného slova. Složil jsem kvintet prokurátorů, také paní Brožová má svou nezastupitelnou roli, například arioso Politicky značně vyspělá...
* LN Trochu to vypadá na frašku...
Ne, fraška to rozhodně není, nedělám si z ničeho legraci. Prvky groteskní to ovšem má už tím, že se zpívají protokoly, to samo o sobě přináší napětí mezi nepoetickým textem a jeho zhudebněním. Řekl bych, že jde spíš o jakési statické oratorium, v němž jsou sice přítomny velmi svižné části, ale převažují pasáže meditativní. Předposlední část je dopis na rozloučenou, který Milada Horáková psala o poslední noci a dopisovala asi hodinu a půl před popravou.
* LN Zhudebnil jste dopis na smrt odsouzené ženy na rozloučenou. Co vás při tom napadalo?
Hodně jsem o něm přemýšlel, o tom, jak je zvláštně klidný. Ten text je svým způsobem až buddhistický. Člověk si představuje, že v takové chvíli by třeba mohl napsat „nebojte se, víme, že existuje posmrtný život“ nebo něco v tom duchu – ale ne, ona jim píše: „Ptáci už se probouzí. Začíná svítat. Jděte na louky a do lesů. Žijte! Žijte! Jděte do borů, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem – v každém se něčím zobrazím. Nejsem bezradná a zoufalá. Nehraji...“ Tak úžasný fatalismus, smíření, takový nedostatek zloby, smutku, nenávisti člověka až zaskočí. Je to neuvěřitelné, když věděla, že za několik hodin bude velmi bolestivě usmrcena. Ale i sestra a dcera Milady Horákové vyprávěly, jak je uklidňovala, a jak i když ještě mohly být spolu, sama ukončila tu poslední návštěvu, asi že už cítila, že jí docházejí síly, a nechtěla, aby si ublížily tím, že by se na něco ještě ptaly...
Pokračování na straně 14
Zítra se bude... popravovat
Dokončení ze strany 13
* LN Kdo zazpívá ten dopis?
Dal jsem ho dětskému sboru. Základní princip, z něhož jsem vycházel, je, že žádný interpret nezpívá některou konkrétní postavu od začátku do konce. Jednoduše řečeno – Soňa Červená není Milada Horáková, ale její text prochází celým souborem. Někdy ho zpívá nebo přednáší ona, jindy dětský sbor, i prokurátory si rozeberou děti, ale i tam je interpretace fluktuující. Nejde o to, aby se vyjadřovaly emoce nějakým konkrétním člověkem, chci, aby vynikl text – jeho obsah. Nechtěl jsem parazitovat na tom silném osudu. Posluchač nebude mít potřebu ztotožňovat se s nějakou postavou, nedojde ani k fučíkovskému „Měl jsem vás rád, bděte!“, to by mi přišlo jako laciné vydírání, chtěl jsem, aby především fungoval sám text. Myslím, že by to ani jinak nešlo udělat, aniž by vznikl kýč.
* LN Při vší tragičnosti a zrůdnosti procesu samotného i všech dobových souvislostí vás asi inspirovaly různé absurdity, které se s odstupem času vynořují...
S jednou částí jsem si velmi pohrál: dekonstruoval jsem kus jedné velmi známé budovatelské písně té doby. Vzpomněl jsem si na práci, kterou moje žena psala na basilejské univerzitě o socialistickém realismu; o tom, jak v těch básních vždycky musela být určitá klíčová slova – mládí, život, jaro, dívka, obloha, práce, děti, šťastný, úsměv... Tak jsem to zkusil. Rozstříhal jsem text té písně na jednotlivá slova, zamíchal je a vylosoval z nich text nový. Vyšly mi neuvěřitelné obraty, třeba Do samoty v tanci – to se mi strašně líbí, udělal jsem z něj refrén, nebo jiný, ten zní taky dobře – Který nápěv zítra. Já to jen vytahoval z obálky a takhle mi to vyšlo. Někdy si s tím pohraju znovu a uvidím, jestli to byla náhoda. Spíš bych řekl, že ne.
* LN Použil jste i nějaký jiný text než autentický z procesu?
Dva jsou odjinud a dodávají jistou obecnost tomu jinak velmi konkrétnímu osobnímu údělu Milady Horákové. Pro prolog a epilog jsem sáhl po textu Jana Vodňanského: Oděvy levné, a přitom tak divné...., v tom je přesné vidění absurdity, a ještě tam mám kratičký citát z Jana Zábrany z té doby. Je na něm vidět ten smutek a ta bezvýchodnost: Zkřehlí vepři v betonových gigantech / k nebi šlehající dikobrazí šleh / Neber mi srdce... srdce, to mi nech / a zatýkání všech, a zatýkání všech...
* LN Byť jde o proces s Miladou Horákovou, neměl jste na mysli pouze těch konkrétních osm dní...
Kdyby mi vyšlo jen 71 minut o procesu, považoval bych to za nesplněný úkol. Protože sám proces byl, jak víme, jen špičkou ledovce. Jedna z centrálních pasáží mé opery je vlastní režie toho procesu. Všechno pečlivě přichystali – koho do soudní síně pozvou, nakolik je spolehlivý, jak dlouho je v KSČ, v čem se osvědčil, sdělují si, že materiál, který dodalo vnitro, není ještě úplný, musí si ho vyžádat znova – je to režie toho, co potom nastalo a co opravdu mělo divadelní náležitosti. Už ten tvar sám o sobě by se dal zinscenovat jako čtené divadlo. Byla to i příprava, jak všechno bude propagandisticky využito. To je taky jedna z věcí, která mě fascinovala. Jak se dá manipulovat s lidmi, jak pouhých dvanáct let poté, co Československo sloužilo Karlu Popperovi jako předobraz otevřené společnosti, dokáže přihlížet vraždě ženy, proslulé osobnosti, u které každý musel vědět, že je čistá, tentýž národ byl najednou ochoten tuhle inscenaci akceptovat, a dokonce jí v mnoha případech i věřit. Ta vymejvárna mozků. Nechtěl jsem psát jenom o jedné osobě, ale o souvislostech. Zajímá mě proces a v jeho středu Milada Horáková.
Jan Vodňanský:
Oděvy levné
Oděvy levné a přitom tak divné
Oděvy levné a přitom tak divné
Oděvy levné a přitom tak divné
Ztrácíme náladu, platíme
všimné
Oděvy levné a přitom tak divné
Oděvy levné a přitom tak divné
Oděvy levné a přitom tak divné
Každý má takový, jaký si
střihne
Svěrací kazajky prosáklé
potem
v nich těla řezaná, tak jako
totem
nejprve rubáška a potom
rubáš
nesmytá urážka dodává kuráž
Límečky bez košil – suvenýr
z poprav
kdo by se pohoršil
z hromadných otrav
houbami, výpary, kecy a nudou
zaluskej na dámy – a ony
půjdou
(Předehra a dohra opery Zítra se
bude...)
***
„Fascinuje mě, že tento národ byl ochoten přihlížet vraždě ženy, proslulé osobnosti, u které každý musel vědět, že je čistá,“ říká skladatel Aleš Březina, jenž právě dokončuje „Operu–Proces“ o Miladě Horákové. Poslední slova Milady Horákové „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to...“
Úřední záznam JUDr. Milada Horáková, předána mistru popravčímu v 5.32 hod. Mistr popravčí hlásí výkon trestu v 5.35 hod. Soudní lékař konstatuje smrt v 5.43 hod. Těla popravených byla dopravena do Patologického ústavu v Praze.
Z hodnocení procesu „Zvláště u procesu Horáková a spol. bude potřeba v tisku oznámit vykonání rozsudku, aby se náš lid nedomníval, že odsouzeným byla dána milost.“
