Na schůzku přišla třicetiletá paní Helena přesně. Během svého vyprávění však v pravidelných intervalech pokukovala po hodinkách: čas totiž hraje v jejím životě důležitou roli. Doma na ni čekají dvě děti a její druh, kteří jsou na ní finančně závislí.
Helena je pohledná a štíhlá, dlouhé blond vlasy má svázané do uzlu. Svojí sošnou sexy postavou budí chtě nechtě pozornost mužů, i když – jak sama říká – ji jejich pozornost nevzrušuje a nezajímá. Jak by také ne, vždyť má jednu stálou starost: vydělat co nejvíc peněz, aby její rodina nestrádala.
Život s umělcem Na to, jak je přitažlivá, by se mohla moderněji oblékat, napadá mě. Asi jí ale na sebe nezbývá moc času. Nebo peněz? Halenka nejspíš pamatuje její vysokoškolská studia. A střih sukně? Ten byl v módě v době, kdy maturovala. Ani na make up jí nezbývá čas, přišla téměř bez líčení. Naštěstí ji stále zdobí přirozená krása.
A není se co divit: uživit dnes hned čtyři hladové krky je na tuto jednu křehkou ženu nadlidský úkol. Ale zvládá ho. Zatím.
Proč je však na výdělek sama? Její manžel odmítá chodit do práce – je totiž umělec, přesněji – umělecký fotograf.
„Umělci pracují, jen když se jim chce, když je políbí múza,“ vysvětluje mi Helena.
A to je kdy?
„Mireček dělá jen příležitostně, když si sežene kšeft. Někdy má jednu zakázku v měsíci, častěji však tak dvě do půl roku,“ přiznává.
Rodina paní Heleny sice ještě není zcela sociálně na dně, ale žijí prý doslova „z ruky do huby“.
„Když se nám narodily děti, hodně nám finančně vypomáhali rodiče, ale i dnes, když nemáme na nájem či nákup, tak nám půjčí s tím, že jim to někdy vrátíme.“
A co pan Mireček? Ten si stále žije jako v bavlnce. Žádná starost, žádné ranní vstávání a úprk do zaměstnání. Proč taky, když ho živí žena?
Co tedy celé dny dělá?
„No... ráno spí do jedenácti, pak si dojde koupit cigarety a noviny a odpoledne se dívá většinou na televizi, nebo, když to nestihnu, vyzvedne mladší dceru z družiny. Večer jde buď do hospody za kamarády nebo hraje na počítači hry, většinou až tak do tří do rána,“ popisuje den svého manžela Helena a pokračuje: „Když ho za to hraní okřiknu, je oheň na střeše – žádné hry prý nehraje, ale shání si svý kšefty.“ Mámo, dělej, máme hlad!
A to ani nenakoupí? Ptám se už trochu nechápavě. „Jen občas, když už má hlad a ví, že jsem v práci dýl a nestačím včas udělat večeři. To pak připraví jídlo pro všechny, je hodnej,“ pochvaluje si. „Mireček mi ale většinou volá do práce a ptá se, kdy už přijdu, že mají s kluky hlad. To mě někdy nervuje, protože při své práci ekonomky nemohu vždy chodit domů, když je padla,“ stěžuje si Helena.
„Cestou nakoupím a spěchám domů. Snažím se ale toho ukuchtit víc, to aby ještě zbylo Mirečkovi na druhej den k obědu a nemusel do hospody,“ říká starostlivě.
A co ještě doma musí zastat? „Ob den peru, pak píšu s holkama úkoly a chystám jim svačinu na druhý den. Mezitím se vykoupou. Té mladší čtu ještě před usnutím pohádku. Při pohledu na kopu prádla se mi už ale nechce žehlit, ale protože to nikdo neudělá, tak musím já. Usínám sice ve stoje, ale bejt to musí,“ konstatuje zkroušeně.
A jaké má Helena sny?
„Chtěla bych nám našetřit na myčku. Mireček nikdy nádobí neumyje ani po sobě, prej to není mužská práce, říká. Pak bych si chtěla zkrátit ten sobotní úklid z šesti hodin na čtyři, ale nevím, jestli to půjde...“ povzdychne si.
Nechce se mi věřit, že by jí úklid trval šest hodin...
„Ale ne doma, mám vedlejšák, musím, vždyť by nebylo na nájem! Je to ale naštěstí jen kousek odtud, ale těch šest hodin je moc, vždyť přes víkend mám všechny doma a musím vařit a péct.“ Heleniným největším snem prý je dovolená u moře.
„Mireček má lupénku, prej by se mu to tam vylepšilo, dost s tím, chudák, zkusí,“ lituje manžela.
A to vás to ani trochu neštve, že Mireček nepřiloží ruku k dílu? Troufnu se optat.
„Vadí mi, že jsem na to sama, ale co mám dělat, když ho nepřiměju jít do práce? Vždycky, když mu to připomenu, tak se rozzlobí a pohádáme se. A já se s ním hádat nechci, miluju ho,“ klopí Helena oči. „Ze začátku našeho seznámení chvíli pracoval v jedný agentuře a říkal, že se o něj celebrity na focení doslova perou. Chlubil se mi, že se zná se všemi věhlasnými modelkami, že jim fotí booky. Byla jsem na něj pyšná. Později jsem zjistila, že mu sice někde v novinách pár fotek vyšlo, ale milionové zakázky na focení modelek, jak sliboval, od nikoho nedostal. Nakonec ho i z agentury vyhodili, kolega mu prý nepřál úspěch,“ smutní Helena.
Jak vlastně Helena žila předtím, než Mirečka poznala?
„Ve škole jsem neměla problémy, byla jsem premiantka. A muži? Ty jsem musela odhánět, mohla jsem mít každého, na kterého jsem si ukázala. A také jich nebylo málo. Pak ale přišel Mireček. Sice se mi až tak moc nelíbil, ale obdivovala jsem ho, vzhlížela jsem k němu: je přece známý fotograf... a já vždycky toužila žít po boku někoho slavného,“ rozplývá se.
Mireček však Heleně lhal.
Nebyl žádný umělecký fotograf a o krásných ženách klesajících po fotografování v ateliéru v jeho náručí nemohlo být ani řeči. To poznání však přišlo pro Helenu pozdě – na cestě bylo druhé dítě. V bludu ji ovšem udržovali i tchán s tchyní. „Musíš mít pro něj pochopení, osud mu zatím nepřeje,“ říkali jí. Helena pak jela málem rovnou z práce do porodnice. Když se vrátila domů s malou, nestačila se divit: mateřská, kterou měla připravenou na nákup kočárku, nebyla. „Z něčeho jsem tu snad musel žít,“ vysvětloval hbitě Mireček. A tak pomohli zase rodiče. Když začala být situace neúnosná a nebylo už jak se říká ani na chleba, vrátila se do práce. Ráno táhla pěkně jedno dítě do jeslí, druhé do školky.
Jen se na sebe podívej Za kulturou Helena s Mirečkem moc často nechodili, ale když se jednou za čas někam vypravili, stálo to za to. Nikdy prý nezapomene na to, jak se před zrcadlem radovala, že se i po porodu dostane do svých oblíbených šatů.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Podívej se na sebe, jak ti jsou těsný, vypadáš v nich jako bedna,“ řekl jí neomaleně. „Uvěřila jsem mu, znejistěla a šla se raději převléci. Jenže to nebylo všechno: co sis to na sebe nastříhala za smrad, pokračoval Mireček. Na večírku pak přede mnou hlasitě obdivoval jiné ženy a já se z toho na záchodě rozbrečela. Od té doby jsem už ani o žádné večerní zábavy nestála,“ vzpomíná Helena na nepříjemné chvíle. Přitom dodává, že jeho panděro by mu mohla taky vyčítat, ale proč prý by to dělala?
Vyhoď toho příživu!
Jak si Helena představuje jejich další soužití? „I přes to všechno s ním chci být, mám ho ráda, chci udržet rodinu pohromadě a věřím, že jednou do práce přece jen půjde. Potřeby na děti vzrůstají a utáhnout to z jednoho platu je opravdu problém. Starší dcera mi už dokonce říkala, že bych se neměla tak honit a že by mi měl s výdělkem pomoci i tatínek,“ říká.
Kamarádky, které Heleně zbyly ještě z dob studií, jsou ráznější: vyhoď toho příživu a najdi si pořádnýho chlapa, radí. Jen Mirečkovi rodiče se v něm pořád vzhlížejí a svému synovi věří, že za to mohou jiní, ti, kteří mu jeho úspěch nepřejí.
A co Helenini rodiče? Od začátku jí prý říkali, že ho prokoukli, ale ona byla zamilovaná, a tudíž hluchá ke všem jejich výtkám. Dnes už jen opakují: „Čím dřív se ho holka zbavíš, tím líp.“ A co si o tom všem myslí Helena? „Vždyť on zas není tak špatnej. Zrovna minulou sobotu udělal holkám jídlo... a šli mi do práce naproti,“ chlácholí sama sebe. Dopíjí kávu a čte čerstvou esemesku: „Už musím jít, Mirečkovi došly cigára, tak aby mi nezavřeli.“ Jak ven z bludného kruhu?
Když jsem vylíčila situaci Heleny a Mirečka psycholožce Tamaře Cenkové, hned ji napadlo, že je to velmi podobný příběh, který často probírá se svými klientkami. „Jenže ony mne nevyhledají, protože chtějí vyřešit problém pasivních manželů, ale protože chtějí poradit, jak se vypořádat s různými dlouhotrvajícími zdravotními potížemi – většinou mají za sebou různá odborná vyšetření se závěrem: psychogenní onemocnění. Při rozhovoru nakonec vyjde najevo, že jsou to živitelky rodiny a z 90 % ženy s ekonomickým vzděláním. Jejich manželé si ovšem různě užívají volna, někdy jsou na rodičovské dovolené, jindy mají podobné výmluvy jako Mireček. Jedno mají tyto ženy společné: své muže milují a jejich lenost omlouvají. Dokonce je litují a ke všemu jim slouží,“ vysvětluje psycholožka.
Jak je to možné? Proč si schopná a samostatná žena drží doma parazita? „Všechny tyto ženy mají v sobě porušený ženský princip, jsou to takoví „babochlapi“, což je, bez ohledu na to, jak dobře třeba vypadají, absolutně neženské. V takto nefunkčních vztazích je ale většinou drží láska, obrovská tolerance k neschopnosti či spíše nechuti manžela pracovat, strach z rozbití rodiny, hádek a samoty – a to i přesto, že mají děti. Když se k tomu přidá jednostranné, neobjektivní vnímání situace, nedostatek sebevědomí a nemožnost řešení bytové otázky, ocitá se taková žena v pasti, do níž se dobrovolně zavřela.
Existuje vůbec něco, co by Helenu přimělo změnit její postoj k manželovi?
„Helena a jí podobné prohlédnou teprve tehdy, až jim vypoví službu tělo. Začíná to většinou chronickou únavou a končí rakovinou ženských pohlavních orgánů a prsu,“ uzavírá lakonicky psycholožka Tamara Cenková.
***
Vždycky když začnu mluvit o práci, rozzlobí se a pohádáme se. Ale já se hádat nechci. Miluju ho.
