Literární středa - Strastiplná cesta Ruskem, Hurníkovy Notýsky a jak to asi mohlo být podle Nepila
Do bojů první světové války byl povolán i Josef Jirásek z obce Brzice. Patřil mezi asi milion českých mužů, kteří se měli bít za žluto-černý prapor habsburské monarchie. Měl docela obyčejný osud. Fronta, zranění, zajetí a smrt. Psal si deník, který vychází teprve nyní. Jde o ojedinělý, fascinující vhled do každodennosti válečné apokalypsy.
„Přikvačila válka. Rád nešel nikdo, ale musilo se. A doufalo se, že vojna dlouho nepotrvá,“ zní zápis z kroniky obce Brzice poblíž Jaroměře. A proti brzické škole ční dodnes docela prostý pomník s křížem. Je na něm celkem jedenáct jmen padlých mužů, včetně Josefa Jiráska. Podobný pomník trčí k nebi skoro v každé české vsi, v každém městě.
V historii i literatuře nechala velká válka obrovský otisk. Knihou doslova národní se stává ďábelská satira Jaroslava Haška. Na opačném pólu je mohutný proud legionářské literatury, ony „rekovné eposy“ psané Josefem Koptou, povídky a dramata Františka Langra, Legionářská epopeja Rudolfa Medka a množství dalších děl, různé úrovně.
Deník Josefa Jiráska, plným názvem Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a na Sibiři, se od nich výrazně odlišuje. Není tu nic hrdinského, vůbec žádná ideologie, jde o vhled zřejmě prostého chlapa, venkovského řemeslníka, který narukoval, když musel, strašně se mu stýskalo, měl hlad, bojoval a snažil se přežít.
Dost možná, že právě on je pro svou neokázalost, upřímnost, obyčejný popis každodenních strastí i pro svůj zájem o vše neuvěřitelné, co ho, vytrženého z české vsi, potkává, tím pravým mluvčím mnohých, kteří zemřeli kdesi v Srbsku, Rusku, Albánii, Rumunsku, Turecku... Na jednom z bojišť či v zajateckém táboře a jejichž jména na pomnících dnes neznají ani příbuzní.
Hodinu po hodině, den po dni Pokud mohl, psal Jirásek každý den, pokud byl na pochodu, v bitvě či skomíral v lazaretu, zeje ve vyprávění díra. K 18. pěšímu pluku v Hradci Králové narukoval v červenci 1914. Do bitvy u Komarowa, kde byl zraněn a zajat, se dostal už počátkem září. Mladík z české vsi, který dosud vzpomíná na jablůňku u rodné chalupy i na přísahu císaři, kdy „mnohému vojínu zatřpytila se slza v oku“, tu má náhle co do činění s kozáky, surovými profesionálními bojovníky. Po počátečním šoku se zdá, že zabíjí se stejnou zručností, se kterou vykonával truhlářské řemeslo. „Dnes opět bajonety a zuřivý boj muže proti muži.“ Jirásek ovšem není Remarque, Barbusse či Babel. Nečteme ho pro vzlet a spád děje. Není tu jediná úvaha o politice, náboženství či snad cílech války. Místo toho popisuje nářek raněných, hlad, žízeň, raduje se, když „dělostřelci vesele houkali, vysílajíce teplé pozdravy do nepřátel.“
Můžeme spekulovat, že svůj deník, který psal tajně, nechtěl úvahami zatěžovat, bál se prozrazení. Ale skutečnost je možná ještě prostší - v tom pekle šlo vždy jen o to, přežít další hodinu, další den, kvůli tyfu včas zakopat padlé kamarády, snít o pečené huse a něco k snědku sehnat od zbídačelých vesničanů. Takhle to prostě bylo.
V Rusku existovalo přes dvě stovky zajateckých táborů. Historici odhadují, že jimi prošlo na dva až dva a půl milionu zajatců. Zajatých Čechů mohlo být 200 tisíc. Šlo o tábory, kde umíral každý čtvrtý na hlad, nemoci či bití, jako třeba při stavbě murmanské dráhy, až po místa celkem snesitelná.
Josef Jirásek měl střídavé štěstí. Pokud mohl uplatnit svoji zručnost, jako kdesi na Sibiři, kde místní zjistili, že dokáže porážet dobytek, „čas plynul“ a došlo třeba i na účast na výchově vlků či panický úprk před nadbíháním šlechtičny, zřejmě opravdové nymfomanky, sbírající „mladé muže i jejich fotografie“. Jiráskova strastiplná cesta Ruskem skončila v červnu 1917, kdy ve věku 27 let umřel v zajateckém táboře v Jekatěrinoslavi na tyfus. Jeho deník doputoval domů, do Čech, léta po jeho smrti.
Josef Jirásek: Můj zápisník
Nakl. Pavel Mervart, 2009
Pokud mohl, psal Jirásek každý den, pokud byl na pochodu, v bitvě či skomíral v lazaretu, zeje ve vyprávění díra
