Státní cenu za literaturu za rok 2008 přiřklo ministerstvo kultury Ludvíku Vaculíkovi (1926). Stalo se tak pětačtyřicet let po vydání jeho prvního románu Rušný dům (1963) a třináct let po obnovení Státní ceny za literaturu (1995).
Státní cena pro dílo Ludvíka Vaculíka v roce 2008 vyjadřuje paradoxy českého kulturního života. Spisovatel dnes obdrží ocenění za „dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“. Podnětem k ceně se tedy nestaly autorovy romány, ale až jeho bilance vlastní tvorby v komponovaném deníku z let 2004-2005.
Osobní konfesi v Hodinách klavíru navíc doplňuje i dokumentární zpráva o mizení prostředí, ve kterém lidé kulturu a literaturu sdíleli: „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly, neznamená nic.“ A právě po vydání takovéto knihy o zanikající kultuře udílí stát Ludvíku Vaculíkovi oficiální cenu ministerstva kultury.
Rozletět se svobodně Vaculíkovo dílo je vzácným příkladem angažovaného psaní, které současně tíhne k nestrannosti. Jeho impulzem není ideologická ani estetická doktrína. Vzniká z nutnosti vypořádat se s limity a „danostmi“, které se pokoušejí jedince vychýlit z jeho původní cesty. Základní otázky Vaculíkových knih se vždy týkají svobody a osobní odpovědnosti.
„Nejtěžší ze všeho, chlapci a děvčata, je změnit dobrovolně svůj život. I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň,“ napsal v roce 1970 v próze Morčata, která dopředu prozkoumává možnosti života obyvatele drasticky zúženého prostoru, v němž bude sledován, manipulován, odposloucháván i vyslýchán. Zkoumá v ní možnosti slova proti jasné převaze moci.
V próze Český snář (1981) jde o hlubší svobodu nejen vůči nepřátelům a režimu, ale hlavně vůči společenství blízkých, přátel i příznivců. Autorství výzvy Dva tisíce slov (1968) a později podpis Charty 77 jako by Vaculíka předurčily k roli národního mluvčího. Tuto úlohu však v Českém snáři zamítl - a to přesto, že se jako spisovatel i vydavatel samizdatové edice Petlice stal jednou z ústředních postav disentu. Český snář však vypovídá kriticky nejen o totalitních praktikách, ale také o vnitřní tísni příliš úzkých vztahů: „Přál jsem si něčím se znicotnit, abych už nikdy neměl pro nikoho význam a nebyl trestaný za to, že mě někdo uznává nebo ctí, ať je vezme čert!“ V jiných okamžicích však líčí budování sounáležitosti s přáteli. A nejen s nimi: „Je třeba podstoupit nepříjemný krok - pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní.“
Nejbolestnější a navenek nejvíc bezohlednou Vaculíkovou knihou je román Jak se dělá chlapec (1993). Zde se svoboda vypravěče dotýká nejintimnějších vztahů milostných, rodinných a rodičovských. S tělesnou nahotou se tu ale obnažuje také duševní základ Vaculíkova psaní: „Největším štěstím v mém životě bylo - rozletět se svobodně po cestě: chlapec.“ Na jiném místě románu píše: „Nemůžu se odtrhnout od svého dětství, od svých strýčků a staříčků: je to i moje psaní, můj ,světový názor‘.“ A konečně: „ ,Dávám přednost životu před psaním!‘ řekl jsem tónem nadávky.“ Kdo koho dostal?
V novém tisíciletí vydal Ludvík Vaculík tři prózy o poznání tišší, elegické, které kladou odpor mnohem méně nápadně. Stále víc se v nich zjasňuje nejen to, od čeho se jejich autor osvobozuje, ale také k čemu. Čím jejich vypravěč nebo hrdina žije, s čím se loučí a setkává? V putování Cesty na Praděd (2001) to je krajina, příroda a přítel. V Loučení k panně (2002) žena a Bůh - milost. V Hodinách klavíru (2007) vlastní já, vlastní knihy i dluhy a nevyřízené věci: „Kdy jsem v životě udělal první chybu a co to bylo?“ Prohlubující se ponor Vaculíkových próz však neznamená odtržení od všedních starostí, současnosti a už vůbec ne ztrátu vzteku nebo humoru: to bychom museli opominout jeho každotýdenní fejetony do Lidových novin nebo dokumentární knihy pro radost jako Polepšené pěsničky (2006), ve kterých i sám zpívá.
„Potvrzuje se, že literatura dnes ráda těží ze zlého. Dobro netáhne, nezajímá, netvoří drama,“ napsal Ludvík Vaculík v knize Jak se dělá chlapec. Jeho vlastní práce, která těží z dobrého i zlého, to však dosud vyvrací. Státní cena na hodnotě díla nic nemění, smysl ocenění však může být společenský. Netkví v tom, že Ludvík Vaculík dostal cenu, ale že Státní cena konečně dostala na seznam svých laureátů jméno Ludvíka Vaculíka.
***
Ludvík Vaculík ve svých knihách: Můj otec postavil dům a umřel. Od té chvíle mám pocit, že na mě kdesi bylo cosi převedeno, a já nevím dobře, co. Ačkoliv chalupu dostala sestra a pro širočinu si přišel bratranec z Tarandové, ostává pořád to hlavní a čeká to. Co? Sekyra, 1966 Dal jsem mu pohlavek se slovy: „Nevolej v životě o pomoc odporným způsobem.“ „Jak mám volat o pomoc?“ zeptal se Vašek. „Jakkoliv,“ řekl jsem, „ale tak, aby se zachráncům nezhnusoval. “ Morčata, 1973/1991 Poznávám, že jsem na začátku svého psaní neučinil dobře, když jsem se rozhodl vyjadřovat se v první mluvnické osobě. Jsem na konci možností, která tato osoba dává. Morčata Řekl bych, že člověk může s jistotou udělat ten skutek, za který je ochoten sklidit nepřátelství svých přátel. Český snář, 1981/1990 Já si svůj osud dopředu asi píšu. Český snář To zklamání čtenářstva, co to píšu místo toho, co bych pro ně měl psát! Psal jsem jim dvacet roků, a zapsal se u nich pod nesprávnou firmou: Jako mluvčí čehosi. Tak teď mluvím, co já potřebuju. - Ale my to nepotřebujeme číst! - Dobrá, dohodnuto. Jak se dělá chlapec, 1993 Dále si myslím, že svým odchodem od koní lidstvo hrubě sáhlo do jemné pleteně své duše a opět o něco pokazilo svou povahu. Člověk užívající koní musel totiž nacházet způsob, jak s nimi vyjít. Cesta na Praděd, 2001 Vidím, poznávám tolik pěkných a zvláštních věcí a míst a jsem hned postižen lítostí až zlostnou, proč to mám vidět jen sám, a nač už! Rád bych tu pozval všecky své lidi. Loučení k panně, 2002 Poprvé v životě mi napadlo, jak je pohlaví mocnou cestou k poznání člověka do hloubky. Loučení k panně Kdy začnu psát to Hlavní? Toto moje psaní totiž nemá jiný účel než zastřít, že pořád nepíšu to Hlavní, nač myslím tři roky, od doby, kdy vyšla Panna. Bude to ta nejtěžší věc, protože k ní nemám žádný příběh, jen celý život. Hodiny klavíru, 2007
