Marie, její sestra, bratr a oba rodiče žili v Uherském Brodě na Moravě. Otec Miloslav Souček byl lékárník, měl drogérii a k tomu i výrobnu léků.
"Vyráběl léky na horní cesty dýchací a měl úspěch. Tatínek chtěl pronajmout továrnu a vyrábět ve velkém, ale přišel rok čtyřicet osm a bylo po všem."
Studium nežádoucí
"Tatínek byl oblíbený a vážený člověk, veřejně činný a majetný. Což se komunistům nelíbilo. Tušil, že bude zatčen. Vzpomínám na poslední neděli, než otce zatkli. Sestra s bratrem se vrátili z letního tábora. Byli jsme na výletě a otec několikrát opakoval: Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě. Přišli pro něj 31. července 1951."
Matka se třemi dětmi zůstala bez prostředků. Starala se i o staré rodiče. Veškerý rodinný majetek jim zabavili, ve vlastním domě museli platit nájem.
"Maminku nechtěli nikde zaměstnat, jen v kravíně. Pak se za ni přimluvila jedna soudružka, a tak dostala místo v kanceláři." Bratr nesměl po prázdninách pokračovat ve studiu na gymnáziu. Dostal na výběr mezi zednickým a koželužským učilištěm. Studovat zakázali i Mariině sestře. "Dodnes vidím ta slova v zamítajícím dopise: další studium nežádoucí."
Nejmladší Marie šla na střední školu až v roce 1956, kdy došlo v Maďarsku k pokusu o převrat a komunisté chvíli nevěděli, co se bude dít dál. Díky tomu se dostala na pedagogickou školu. Stigma "dcery nepřítele státu" si ale nesla celý život.
"Ještě v roce 1983 se jeden nadřízený dotazoval, jak je možné, že dělá ředitelku školky, když má ,takový' původ." Mezi její nejsmutnější zážitky patří návštěvy ve vězení. Povolení dostal vždy jen jeden ze sourozenců. Na 15 minut jednou za půl roku.
"Nestihli jsme si skoro nic říct, hrdlo bylo stažené, srdce sevřené. A to jsme urazili 400 km. I finančně byla taková návštěva velkým zatížením pro rodinný rozpočet. Nedostávali jsme ani výživné ani žádné jiné sociální příspěvky," vzpomíná s patrným pohnutím v hlase paní Marie.
Grebeníčkovo špatné svědomí?
Otce pustili v roce 1960 na amnestii. O svém věznění příliš nemluvil - nesměl mluvit. "Své zážitky z vyšetřovací vazby v krutém komunistickém koncentráku v Uherském Hradišti nám zanechal v písemné formě," říká Marie Janalíková.
Jejího tátu vyslýchal mimo jiné i otec mnohaletého předsedy polistopadové KSČM Grebeníček, který proslul svou krutostí. "Když byl otec v důchodu, pomáhal v lékárně ve Starém Městě. Přišel tam starý Grebeníček, a jak tátu uviděl za tárou, vycouval rychle ven. Magistra se otce ptala, co mu udělal, že jindy tam s nimi celé dopoledne laškuje. ,Asi má špatné svědomí,' odpověděl."
"Vyráběl léky na horní cesty dýchací a měl úspěch. Tatínek chtěl pronajmout továrnu a vyrábět ve velkém, ale přišel rok čtyřicet osm a bylo po všem."
Studium nežádoucí
"Tatínek byl oblíbený a vážený člověk, veřejně činný a majetný. Což se komunistům nelíbilo. Tušil, že bude zatčen. Vzpomínám na poslední neděli, než otce zatkli. Sestra s bratrem se vrátili z letního tábora. Byli jsme na výletě a otec několikrát opakoval: Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě. Přišli pro něj 31. července 1951."
Matka se třemi dětmi zůstala bez prostředků. Starala se i o staré rodiče. Veškerý rodinný majetek jim zabavili, ve vlastním domě museli platit nájem.
"Maminku nechtěli nikde zaměstnat, jen v kravíně. Pak se za ni přimluvila jedna soudružka, a tak dostala místo v kanceláři." Bratr nesměl po prázdninách pokračovat ve studiu na gymnáziu. Dostal na výběr mezi zednickým a koželužským učilištěm. Studovat zakázali i Mariině sestře. "Dodnes vidím ta slova v zamítajícím dopise: další studium nežádoucí."
Nejmladší Marie šla na střední školu až v roce 1956, kdy došlo v Maďarsku k pokusu o převrat a komunisté chvíli nevěděli, co se bude dít dál. Díky tomu se dostala na pedagogickou školu. Stigma "dcery nepřítele státu" si ale nesla celý život.
"Ještě v roce 1983 se jeden nadřízený dotazoval, jak je možné, že dělá ředitelku školky, když má ,takový' původ." Mezi její nejsmutnější zážitky patří návštěvy ve vězení. Povolení dostal vždy jen jeden ze sourozenců. Na 15 minut jednou za půl roku.
"Nestihli jsme si skoro nic říct, hrdlo bylo stažené, srdce sevřené. A to jsme urazili 400 km. I finančně byla taková návštěva velkým zatížením pro rodinný rozpočet. Nedostávali jsme ani výživné ani žádné jiné sociální příspěvky," vzpomíná s patrným pohnutím v hlase paní Marie.
Grebeníčkovo špatné svědomí?
Otce pustili v roce 1960 na amnestii. O svém věznění příliš nemluvil - nesměl mluvit. "Své zážitky z vyšetřovací vazby v krutém komunistickém koncentráku v Uherském Hradišti nám zanechal v písemné formě," říká Marie Janalíková.
Jejího tátu vyslýchal mimo jiné i otec mnohaletého předsedy polistopadové KSČM Grebeníček, který proslul svou krutostí. "Když byl otec v důchodu, pomáhal v lékárně ve Starém Městě. Přišel tam starý Grebeníček, a jak tátu uviděl za tárou, vycouval rychle ven. Magistra se otce ptala, co mu udělal, že jindy tam s nimi celé dopoledne laškuje. ,Asi má špatné svědomí,' odpověděl."
