Když chce herečka začít zpívat, neměli bychom si předem dělat velké iluze. Desky Milly Jovovich skončily jen v diskotékách skalních fanoušků, Scarlett Johanssonová je na slušném albu coververzí Toma Waitse nejslabším článkem řetězu. Letošní album Charlotte Gainsbourgové ale vyznívá jinak.
Mezinárodní ohlas mu dal glejt první ligy v dnešním popu, či spíš písních pro dospělé. Snad je to tím, že zatímco jiné herečky propůjčují nahrávkám osobní kouzlo, Charlotte do nich vpravila vzpomínky, neklid a volné asociace. Je z hudební rodiny: ta však sehrála v její tvorbě dost svéráznou úlohu.
Neprožívat to Narodila se v roce 1971. To měli zpěvák Serge Gainsbourg a anglická herečka Jane Birkinová, její rodiče, za sebou právě největší úspěchy: ať už to byl „vzdychací“ šlágr Je t’aime... moi non plus nebo Gainsbourgovo nejcennější album se spojitým lolitovským příběhem Histoire de Melody Nelson.
Gainsbourgovi (1928–1991) byla od poloviny šedesátých let vlastní role dandyho a sofistikovaného cynika. Bylo mu potěšením provokovat méně odvázanou část společnosti sexuálními narážkami a symbiózou se závislostmi. Uvedl šanson do éry rocku, Marseillaisu natočil jako reggae s Jamajčany. Úplně pohřbil „prožívačské“ pojetí šansonu jako dramatické etudy: jakoby lehce v kocovině sotva otvíral ústa, a přesto věděl, že dosáhne svého, zvlášť co se týče přízně žen. Nový hraný film Joanna Sfara Serge Gainsbourg: Je t’aime se rozhodl fantazírovat na motivy skutečné osobnosti: jako by u bohéma, zapalujícího v televizi bankovky na protest proti daním, nebylo dost reálného materiálu...
Charlotte uvedla do světa filmu její matka. Hned napoprvé hrála dceru Catherine Deneuveové, za druhou roli získala Césara pro nejtalentovanější herečku. Debutem v angličtině byla Betonová zahrada, film jejího strýce Andrewa Birkina. Pokud někdo váhal, zda se na Charlotte přenese něco z rodinné kontroverznosti, příběh o incestu dětí po smrti rodičů ho zbavil pochyb. Gainsbourgová s filmováním dospěla: následovala Zeffirelliho Jana Eyrová, Nauka o snech, 21 gramů nebo dylanovská fikce I’m Not There. Antikrist Larse von Triera pro ni byl radikální, ale ne otřesnou zkušeností: s dánským režisérem připravuje další film, katastrofickou sci-fiMelancholia. Spletitější však bylo její hudební hledání. Dvojakou podobu slávy zakusila hned ve dvanácti, když Serge Gainsbourg napsal duet pro otce a dceru Lemon Incest: v klipu se kamera vznáší kolem lůžka, na kterém dívka vede dialog s bohémským otcem („ta láska, kterou my dva spolu nikdy neprožijeme“), občas padne polibek a ve vzduchu toho visí víc.
Otec a dcera v hotelu O skandálu, který poté ve Francii vypukl, Charlotte nevěděla. Nastoupila totiž na internátní školu ve Švýcarsku. Britskému časopisu Mojo letos řekla: „Myslím, že jsem si přála jít do internátu, protože jsem chtěla už nějaká pravidla. Ne že by to doma bylo úplně divoké – rodiče chodili do klubů večer co večer, ale nás děti s sebou nebrali. Měli jasný, jednoduchý vkus. Měli jsme malý dům a malou chalupu, všechno bylo prosté a pěkné. Otec vyrůstal v chudobě, luxus byl pro něj něčím báječným a tenhle pocit přenesl i na nás. Uměl nás přesvědčit, že pobyt v hotelu je fantastická věc. Byl jako dítě, stále žasl. Mám to po něm.“
Kupodivu silněji vyznívá titulní video k albu Charlotte Forever (1986): asi i proto, že Charlotte je tu patnáct a už tolik nepůsobí jako dítě nastrčené do cizí hry. Otec s dcerou tu tentokrát jen tančí: nejpůsobivější nakonec není černá rukavice, kterou se dekadentní tatík dcery dotýká, ale hra pohledů. V té době už Serge Gainsbourg nevypadal nejlíp a ploužákem s dcerou říká ze všeho nejvíc toto: „Miluju tě, ale neber si mě za vzor. Měj ráda mě, ale ne to, jak žiju.“
Plachá teenagerka Charlotte vůbec nebyla šťastná, že je francouzskou celebritkou: tou se však stala už dřív, coby děcko nejskandálnějšího francouzského páru. Natočit desku, říká dnes, neznamenalo rozdíl v popularitě. Pracovat s otcem ji bavilo: nuance svých veršů jí nevysvětloval, základní ponětí měla sama. „Věděl, že dvojsmyslnosti textů rozumím. Myslím, že jsem se tehdy dívala do slovníku na slovo incest. A vzpomínám si, že mě natáčení bavilo. Otec zčásti rozehrával svou provokativní hru, ale mně se vždycky zdála dost čestná a čistá. Byla o nevinnosti lásky.“ Ale během rozsáhlé produkce přišla dívka do studia jen nazpívat texty: viděla, že víc než skutečně její album je to dárek od otce pro ni.
Když v roce 1991 Serge Gainsbourg zemřel, byla přesvědčená, že s hudbou nebude mít už nikdy nic společného. Jednak po otci nějaký čas truchlila a pak žila v přesvědčení, že bude vždycky vystavená konfrontaci s ním. „Neznala jsem žádného francouzského textaře, který by byl stejně dobrý. Jediná možnost, jak uniknout srovnání, bylo nezpívat francouzsky.“
Ale to chtělo čas. Až po třicítce začala hledat inspiraci u hudebníků, kteří se cítili inspirovaní jejími rodiči. Na album nazvané 5.55 přinesla hudbu pařížská dvojice Air a texty dva velcí Sergeovi obdivovatelé: Jarvis Cocker a Neil Hannon (ze skupiny The Divine Comedy). Album z roku 2005 však zůstalo písňovým „vedlejšákem“ herečky: její osobní prolnutí s hudbou mělo teprve přijít.
Démon na rodinné oslavě Gainsbourgová bude v hudbě patrně vždycky závislá na spolupracovnících. S albem IRM se jí však podařilo zásadně proměnit metodu. Zatímco dřív zpívala, co pro ni kdo napsal, spolupráce s Beckem měla jinou povahu. Americký autor a producent, známý schopností střídat různé přístupy, tu posloužil jako mediátor, který z ní vytahal podněty a vyprovokoval ji, aby odblokovala svoje textařské i zvukové nápady. „Pro Beckův způsob práce je podstatné, že zkouší a experimentuje – a přenese to na vás. Nikdy jsem se nepokládala za muzikantku, ale on se tvářil, jako kdybych jí byla. Hraju na klavír jenom klasiku a on mě posadil ke klavíru. Když si mé děti hrály u mikrofonu, natočili jsme je. Přibírali jsme do hry věci, které se ten den zrovna staly.“
IRM je zkratka pro magnetickou rezonanci, kterou herečka po šest měsíců opakovaně podstupovala po úrazu na vodních lyžích. („Vždycky, když jsem byla uvnitř v tunelu, říkala jsem si, že ty údery by byla skvělá hudba, lítají do všech stran a úplně vás provokují k reakci!“) Beck ukládal do textů, co slyšel od Charlotte, jež byla po operaci mozku: témata smrti, odcizení, samoty. Co to znamená, mít díru v hlavě, ptá se hned několik písní na desce. Jednou je navrtaná lebka obrazem dospívání na veřejnosti, která si osobuje právo sledovat každý váš pohyb, myšlenku, emoci; jindy „hole in the head“ ústí do naděje, že se skrze ni vyplaví uvízlé vzpomínky, kterých se léta nemůžeme zbavit. Takhle to může vyznít depresivně – ale Charlotte zpívá s neokázalou prozaičností, což je možná ještě silnější.
V měsících po loňském festivalu v Cannes byla Charlotte Gainsbourgová pro svět hlavně herečkou z Antikrista. Práce na albu následovala těsně po filmu: nejdřív si myslela, že zkušenost s režisérem Larsem von Trierem ji neovlivnila, pak zjistila že ano. Z radikálního natáčení přijela bez odstupu – a v nejistotě, co vlastně vzniká: neviděla žádné hotové záběry a už vůbec ne ty, v kterých nehrála. „Byla jsem dezorientovaná: ten pocit můžete na albu zaslechnout.“
Pokud je zpěvačka Beckovi vděčná za to, že „vzal do hry moje traumata, ale ne křiklavě a senzacechtivě“, pak finální krystal civilního šílenství představuje videoklip k singlu Heaven Can Wait (autorem je americké režisérské trio, které si říká Keith Schofield). Vidíme výjevy z domácích oslav, kaváren, obchodů a hřišť, ale po boku obyčejných lidí je tu vždycky zabydlený nějaký démon či zrůda. Útoku lupiče s nožem musí v úzké uličce čelit nejen paní s nákupní taškou, ale i jakýsi strašák porostlý trávou, který ji doprovází, snad jako zhmotnělá útrapa či anomálie. Charlotte si v koupelně nanáší řasenku, aniž by reagovala na gorilu ve vaně: už si na ni zvykla? Mimochodem, takový komickohororový průsečík paralelních světů naprosto těsně navazuje na poetiku Druhého města a dalších knih českého spisovatele Michala Ajvaze.
Každému jeho Becka V rozhovorech Charlotte Gainsbourgová potvrdila tušený důvod, proč se vrátila k hudbě. Herec se schovává za postavy: a ona po letech chtěla zkusit promluvit o sobě. Ve studiu navíc zjistila, že na rozdíl od plánované a řízené filmové produkce je vymýšlení a skicování písniček spontánní práce, do níž se lze ponořit jako do hypnotického rauše. Poťouchlé slogany jejího otce jako „máme devětašedesátý, rok erotiky“ a „Harley David-son of the bitch“ jistě nevznikaly o nic racionálněji.
S albem IRM se dnešnímu popu dostalo zvláštní položky. Chytrý eklektik Beck mu nevtiskl bůhvíjak radikální či novátorský zvuk: a přece je to silná deska, jejímž hlavním, mistrně využitým hudebním nástrojem je Charlotte Gainsbourgová. „Mám ráda manipulaci,“ říká herečka, a když přehlédneme její kariéru od Lemon Incest po Antikrista, vidíme, že si nevymýšlí. Ale málokdo zamanipuloval její osobou, intimitou a vzpomínkami tak jako Beck: k poeticky otevřené, nenátlakové terapii.
Skoro se zdá, že se jí dostalo exkluzivní služby z jednadvacátého století, na kterou by v ideálním případě měl mít nárok každý. Jen si to představte: špičkový tvůrce – ať už Beck, Brian Eno, Michel Gondry nebo František Skála – si vyposlechne vaše příběhy, traumata, pocity a oblíbené fráze a pak z nich s vaší asistencí vystaví umělecké dílo – nebo aspoň solidní popové album. Kdo by to nebral.
***
Gainsbourgová bude v hudbě patrně vždycky závislá na spolupracovnících. S albem IRM se jí však podařilo zásadně proměnit metodu. Zatímco dřív zpívala, co pro ni kdo napsal, spolupráce s Beckem měla jinou povahu. Beck z ní vytahal vlastní podněty a nápady.
