Zaznívají hlasy, že jsme Jana Kaplického uštvali, protože musel ve staré vlasti čelit útokům. Realita však není tak dramaticky exaltovaná: byl umělec a s pozitivními i negativními reakcemi se potkával celý život, takový je úděl tvůrčího člověka. A riziko povolání. Měl odpůrce, ale ještě víc zastánců, kteří za něj šli do boje. Mladí plnili jeho přednášky, média mu fandila, protože vycítila trapnost intrik a jeho závan jinakosti. Závist kolegů a internetoví anonymové existují všude, to není jen česká specialita. Jistě mu zmarnění jeho práce nepřidalo, ale i to se stává. Zpráva o jeho smrti šokovala: byl plný plánů, těšil se z narozené dcery, a to vše je pryč. Zradilo ho srdce, které spíš než nenávist neuneslo štěstí.
V pozdním věku žil naplno. Osud, který mu byl vyměřen, však potkává i mladší, a ani za sebou nemají střety s partajními bossy. Život sám je riziko, což si bohužel (i naštěstí) uvědomíme, až když jsme konfrontováni se ztrátou blízkých.
