Odešel z Prahy coby renomovaný spisovatel a překladatel. V USA a poté v Kanadě se okamžitě uplatnil i jako vysokoškolský pedagog. „Viděl jsem ty studenty z kanadských prérií, kteří nevěděli nic o světě, ze kterého jsem přišel, ale nakonec jsem zjistil, že byli stejní jako studenti v Čechách...“ Josef Škvorecký vypráví o době, kdy po odchodu z posrpnového Československa přednášel na torontské univerzitě český film a literaturu. „Učení bylo pro mě zdroj inspirace,“ připouští.
Jeho žena Zdena Salivarová na první dva roky v exilu vzpomíná jako na dobu velkého stesku po domově, čas silné nostalgie. Proto začala s nakladatelstvím. „Obětovala svou spisovatelskou dráhu, dělala sedm dní v týdnu,“ připomíná Josef Škvorecký a vypočítává, jak mnoho autorů, kteří doma nesměli publikovat, jejich exilové nakladatelství ’68 Publishers vydalo a některým tak pomohlo při cestě „do světa“. Celkem Škvorečtí vydali 226 titulů!
Ostýchavý, citlivý chlapec Dokument Petra Kaňky vznikal z rozhovorů s manželi Josefem a Zdenou, kteří se ovšem vyprávět o sobě spíše zdráhali. „Co má člověk vypovídat o svém životě, šel, jak šel. Komu to budu vyprávět,“ říká Zdena Salivarová a po chvíli přiznává, že rozhovory pro média, byť byla sebevstřícnější, jsou v jistém věku zásahem do soukromí, přímo je označuje za invazi.
Přesto leccos o svém muži přece jen poví. Že když stůně, vaří mu česnečku a slepičí polévku, že má rád, když ho obsluhuje a že si telefonují, co potřebuje, aby neběhala nahoru dolů. Ale také že má ráda hrdinky jeho literárních děl, ale že on, Josef, je docela jiný, než jak se popisuje ve svém Dannym Smiřickém, který coby autorovo alter ego prochází mnoha Škvoreckého texty.
„On byl ostýchavý chlapec, s mindrákem z brýlí. Miloval ty holky, ale v literatuře se stylizuje do cynika, a není, je to citlivý, jemný člověk.“ Josef Škvorecký své ženě jemně oponuje: „Je to autoprojekce, ty věci jsem zažil, co prožívá Danny, to je můj životopis. Je to samozřejmě stylizace, Danny je fotogeničtější člověk, než jsem já, ale je to všechno z prožitku.“
Gentleman Škvorecký se také vyznává, že o lásce ke své ženě Zdeně napsal celý román: Dvě vraždy v mém dvojím životě. Reagoval jím na osočení Zdeny ze spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. I ona se k věci vyjadřuje – říká, že Cibulkovy seznamy považuje za zločin, který tolika lidem zničil život.
Spisovatele štáb natáčel také v torontské univerzitní knihovně, kde jsou uloženy staré vzácné tisky. Nad svými ranými texty Škvorecký cudně připomíná, že i jemu tady „přidělili kout“, ve kterém jsou podle abecedy seřazeny všechny jeho rukopisy. „Tohle je můj první román a souvisel už tehdy s Kanadou.“ Čtrnáct stránek psaných dětskou rukou (autorovi bylo devět let) představuje třetí díl knihy Mužové statečných srdcí (kanadský autor po druhém dílu zemřel a Josef zamýšlenou trilogii takto s ilustracemi svého otce dokončil). Angličtina z lásky Jako hoch byl asi dost umíněný. Ve třinácti se začal učit anglicky, a to z lásky: „Zamiloval jsem se do hollywoodské hvězdy Judy Garlandové a rozhodl jsem se, že jí napíšu dopis,“ vzpomíná. Pak ten dopis opravdu prý po letech poslal, ovšem v nepravý čas: den před útokem na Pearl Harbor.
Josef Škvorecký se probírá knihami, které mu vyšly v mnoha jazycích, a připomíná svůj vztah k nim. „Napsal jsem povídky o židovském útlaku,“ vzpomíná nad knihou krásných textů Sedmiramenný svícen. „To všechno se stalo, nic nebylo vymyšleno. V Náchodě se ze tří set Židů vrátilo sedm... Napsal jsem to proto, že jsem na ně vzpomínal a že jsem je měl rád.“
V souvislosti se Zbabělci, svým nejpopulárnějším dílem, opakuje, že romány tohoto druhu vznikají ze silného zážitku. „Za revoluce jsem byl mladej, všechno, co mě zajímalo, byl jazz a holky, myslel jsem na Irenu, chtěl být s ní. Zakončení ale bylo hrozné, zúčastnil jsem se povstání, viděl, jak zmasakrovali ty údajné esesáky... Zbabělce jsem napsal čtyři roky po události, chtěl jsem to znovu prožít.“
Filmem zní podmanivý zvuk saxofonu (hudbu složil Petr Kroutil) a spisovatel vypráví, jak byl v čase jeho mládí nedostupný. „Za Stalina zakázali saxofony, místo nich snad hráli na flétny, ale Stalin naštěstí zanedlouho umřel...“ Říká, že novelu Bassaxofon napsal za pět dnů: „Z jedné vody načisto, což se stane jednou dvakrát za život,“ připouští a rozpačitě cituje jednoho váženého kritika, který napsal, že je to nejlepší próza o jazzu. Sám má hodně rád knihu o Češích v americké občanské válce Nevěsta z Texasu. Chystal ji sedm let a objel všechna bojiště.
Hodina na dokument není málo, život Josefa Škvoreckého a jeho ženy Zdeny Salivarové by však snesl rozsah větší. Jde totiž o lidi, jejichž každému slovu člověk věří.
***
Gentleman Josef Škvorecký
„Pokud řeknu, že pro mě je dokumentární film Gentleman Josef Škvorecký uměleckým i osobním testamentem Josefa a Zdeny svěřeným kameře, nechť nejsem za tato slova kárán pro pýchu. Uvědomuji si určitou fragmentárnost dokumentu ve vztahu ke kolosu Škvoreckého díla,“ říká autor scénáře a režisér filmu Petr Kaňka.
