POLEMIKA
Titulek článku redaktora Luboše Palaty Kwasniewski proti Kaczynskému (LN 11. 9.) zní téměř jako narážka na japonské filmy ze série Godzilla versus... V tomto případě však spíše než o sci-fijde o žánr životů středověkých svatých zkřížený s hollywoodským westernem. Kwasniewski -„hrdina v důchodu“ - se ještě jednou vrací, aby čelil zlu (čti bratrům Kaczynským) a nezištně hájil dědictví polské „sametové revoluce“.
Aleksander Kwasniewski byl opravdu nejpopulárnějším a nejúspěšnějším polským politikem minulého desetiletí. Projevil se jako mistr hesel typu slavného „Zvolme budoucnost“, s nímž porazil v roce 1995 Lecha Walesu, a (společně s manželkou) jako hvězda časopisů pro ženy, které byly podle specialistů na PR jedním z klíčů jeho úspěchů. Zkrátka ukázka politika mediální demokracie, v níž fitness centra hrají větší roli než ideje.
Nelze popřít Kwasniewského zásluhy v oblasti zahraniční politiky. Jde o muže, který se dokázal elegantně pohybovat ve světových salonech, hlavně ve srovnání s brutálními a nefotogenickými „Kačery“. Nevím, jestli opravdu projevoval „nehranou úctu“ k bojovníkům proti komunismu - v situaci, kdy si polští komunisté zajistili beztrestnost a podíl na demokratické moci, taková úcta přichází snadno...
Na druhé straně Polsko (na rozdíl, zdá se, od zahraničních médií) zná i odvrácenou tvář exprezidenta. Třeba obrázky Kwasniewského potácejícího se po pitce s Lukašenkem nad hroby polských důstojníků povražděných NKVD v Charkově. Nebo hlavu státu, jejíž soukromý mobil a prezidentský palác jsou stále přístupné skupinkám byznysmenů s pochybnou pověstí a často i estébáckou minulostí. Konečně obraz Kwasniewského, který trpí nemocí, již publicista Piotr Zaremba nazval nedávno Pinocchiův syndrom.
Ten se projevil na začátku jeho vzestupu, když se během prezidentské kampaně ukázalo, že se neprávem honosí titulem magistra. A projevuje se i v těchto dnech. Kwasniewski v rozhovoru pro německou mutaci časopisu Vanity Fair prohlásil, že pokud by v Polsku náhodou opět vyhráli Kaczynští, tak by měl Berlín „skoncovat s vstřícností a trpělivostí“ vůči Varšavě. Když byla tato „rada“ zveřejněna polskými médii, exprezident dlouho svaloval vinu na špatný překlad a pak na německou redakci jeho výpovědí. V tomto případě jde však o něco více než o Kwasniewského chronické problémy s pravdomluvností. Není teď podstatné, že politika Kaczynských vůči Německu je velmi snadno kritizovatelná: podobná prohlášení v zahraničních médiích by pro politika jakéhokoliv státu byla veřejnou sebevraždou. Jiří Paroubek může v Praze hřmět o modré totalitě, ale nenapadne ho stěžovat si tímto způsobem německému tisku. V Polsku se to v poslední době stalo běžným způsobem, jímž politici levice a demokratů (tedy aliance postkomunistů a levého křídla Solidarity, které nyní Kwasniewski vede k předčasným volbám) bojují s vládou Kaczynských.
Levice se prezentuje jako obhájce „dědictví III. republiky“ (tedy Polska po roce 1989) před autoritářskou IV. republikou Kaczynských. „Kauza Vanity Fair“ ukazuje na podstatu této obhajoby: není důležité, jak se rozhodnou voliči, my jsme strážci svatého ohně demokracie. Tento přístup vystihuje podstatu III. republiky: státu, v němž byly všechny dimenze veřejného života předem rozdělené mezi autory dohod kulatého stolu a nenarušitelná hierarchie autorit diktovala společnosti, co je demokratické a evropské. Vystihuje také strach této elity z vlastní společnosti, kterou je třeba vychovávat a „osvítit“, vyvést z tmářství, což v polských podmínkách znamená z katolicismu a vlastenectví. A zlost, kterou vzbuzuje lid, když přestane své mudrce poslouchat.
Jak ukazují poslední průzkumy - nezávislé na tom, jak moc se kompromitovala vláda Kaczynských - většina voličů si nepřeje návrat k realitě Polska Kwasniewského. Poslední léta přinesla totiž výraznou demokratizaci veřejného diskurzu v zemi (není to zásluha Kaczynských, spíše celkové proměny, zapříčiněné agonií postkomunismu, kterou zahájila korupční aféra Rywin). Nikdo se už nemůže považovat za absolutního „arbitra elegance“. Kwasniewski má sice za sebou poslední pilíř III. republiky, vlivný deník Gazeta Wyborcza, avšak je otázkou, zda dokáže za pár týdnů, které do voleb zbývají, svoji legendu opět plně aktivovat.
Kwasniewski je ukázkou politika mediální demokracie, v níž fitness centra hrají větší roli než ideje
O autorovi| Maciej Ruczaj, spolupracovník LN
