LEKCE ZE ŽIVOTA
Dětství a pubertu jsem trávil v Kersku, kde jsme měli chatu. Je to kolonie namíchaná ze starousedlíků a lufťáků všeho druhu, od intelektuálů až po řemeslníky, kteří zde žili v symbióze. Zažil jsem tam nádherné divoké mládí: koupání, tenis, mejdany. Taky jsem se tam seznámil s hudbou a s kytarou. Když jsem se jako třináctiletý začínající bigbíťák s lehce dlouhými vlasy vracel z nějakého mejdanu, honila mě máma s nůžkami po parcele a po silnici a křičela, že mě ostříhá. Na základce jsme s klukama rádi prolézali vinohradské dvory. Jednou jsme zase rejdili někde v Hradešínské a prolézali ploty. Jeden byl s příčkami, všichni se dostali na druhou stranu, jen já ne. Mně se mezi kovovými tyčkami šprajcla hlava a nemohl jsem tam ani nazpátek. Od té doby jsem měl mindrák, že mám nadměrně velkou hlavu.
Silný pocit strachu jsem zažil jako dítě, když do Československa v 1968 vstoupily spřátelené armády. Byli jsme tehdy v Kersku. Ve čtyři ráno nás vzbudila teta s výkřiky je válka, vstávejte, je válka. S klukama na kolech jsme objížděli přilehlé vesnice a sundávali plechové dopravní ukazatele s názvy vesnic a měst. Když jsme byli někde u Semic, objevil se ruský vojenský konvoj s obrněným transportérem v čele a na jeho střeše byl ruský voják s velkým kulometem. Vlítli jsme do příkopu, tiskli se k sobě a klepali se. Vzpomínám si na nový, šílený pocit ohrožení, který jsem do té doby neznal.
Ženil jsem se v devatenácti a rok poté jsem se stal otcem. V sedmi a půl měsících těhotenství, když jsem byl na turné s Bohemií, se nám předčasně narodila dcerka Michalka. Brácha s kamarády mi to přijeli oznámit do Sopot jako překvapení. Byl jsem štěstím bez sebe. Za dva dny volala babička, že je nějaký problém, že dcerka má zdravotní potíže. Další den mi zavolali, že umřela.
Ve dvanácti letech mi učarovaly písničky Beatles. Když jsem uslyšel Led Zeppelin, zmáčkl jsem kytaru a vyloudil prvních pár akordů. Začal jsem nosit dlouhé vlasy a stal se ze mne divoký rocker. Otec se mě snažil ještě usměrňovat, ale marně. Rocková muzika se stala mou jedinou řídící vlajkovou lodí. Cesty života jsou někde nalajnované a právě dotek s kytarou byl pro mne osudový.
Stala se mi taková věc: Byl jsem s rodinou na ostrově Giglio v Itálii. Jednou jsme navštívili takovou tu klasickou italskou vesničku a tam byl malý trh. Když jsme procházeli mezi stánky, vtiskla mi neznámá holčička do ruky malinkou gumovou kytárku. Mám ji doma vystavenou pro štěstí a někdy se zamýšlím nad tím, co to bylo za magický dar a náhodu. Věřím, že ve vesmíru je někde napsaná kniha života každého z nás.
Když v roce 1983 zakázali Výběr, na čtyři roky přerušili náš přirozený vývoj. Nikdy potom už jsme neměli takovou lehkost a jiskru. Pražský výběr pro mne byla srdcová záležitost a jsem rád, že jsem k tomu mohl přispět. Jen škoda toho nešťastného závěru. Přivlastnění Výběru po 26 letech nebylo od bývalého parťáka fér. Mohli jsme to už doklepat spolu.
Od pětadvaceti slyším v uších nepřetržité pískání a hučení. Říká se tomu tinitus nebo Meniérova choroba a člověku to hodně znepříjemňuje život. Je to nepříjemné hlavně v klidném prostředí, kde není žádný vnější hluk, který by to přebil. Zpočátku jsem to vnímal citlivě, ale postupem času jsem si zvykl. Je to vlastně jediná šance, jak se tomu bránit. Jinak se z toho člověk může i zbláznit. Nakonec mi paradoxně nejvíc pomohla hudba, která mi to de facto způsobila. Její stálou přítomností v mém životě se mi podařilo šelest v uchu kompenzovat. Žijeme ve smečce. Mám rád zvířata a na chalupě v Holšinách máme takovou menší zvířecí farmu - kočky a psy. Naše soužití se zvířaty bylo naprosto přirozené. Stala se z nás obrovská smečka.
Měl jsem svou zamilovanou kočku. Říkal jsem jí Kjubikuli, protože jsme si dlouho mysleli, že to je kocour, že má kulky. Byla to nejkrásnější, nejjemnější, nejněžnější kočka, co jsme kdy měli. Každé ráno, když jsem si sedl ke stolu, se se mnou přišla pomazlit. Byla mi nějakým způsobem velmi blízká. Nikdy nebyla agresivní, byla strašně milá, měla takové bezelstné upřímné oči, úplný anděl mezi kočkami. Jednou navečer jsem přijel z Prahy, otevírám vrata a vjíždím pomalu do dvora... Přišla mě přivítat a já ji neviděl. Skočila pod auto a já ji přejel. Na její oči, když jsem ji vzal do náruče, tekla jí krev z pusy a dívala se na mě, na ty nikdy nezapomenu.
Skoro půlku svého života jsem žil jako workoholik, zavřený šestnáct hodin denně ve studiu mezi svými tóny. Rodina tím trpěla, ale já jsem hudbou prostě posedlý. Měl jsem to štěstí v životě, že jsem se mohl dotknout mysteria hudby a že jsem mohl potkat spousty úžasných lidí. V poslední době skládám víc scénickou hudbu pro divadla. Rád pracuji s lidmi, jejichž vidění je osobité a originální. A divadlo můžou dobře dělat jenom lidi, kteří opravdu mají to vidění nějak jinak, jaksi „za roh“. Trochu šílenci, ale zároveň hlubocí a výjimeční lidé.
Po 32 letech manželství jsem se rozvedl. Jsem rád, že rozchod s první a zásadní ženou mého života byl korektní a zůstali jsme přátelé. Že jsem za sebou nezanechal moc velkou paseku a že transformace mého života proběhla poměrně v klidu. Je pro mě zásadní, že celá má rodina akceptovala můj nový život a přijala mou novou rodinu.
Po čase jsem se oženil a se svou ženou Karolinou jsme naši lásku zhmotnili v synovi Matyášovi. Den před porodem jsme spolu byli na pokoji v porodnici. Leželi jsme vedle sebe, drželi se za ruku, těšili se a doufali. Manželka rodila císařským řezem, takže jsem operaci sledoval z povzdálí a minutu po porodu jsem syna držel v ruce. Byl to nepopsatelný pocit... Pozdní otcovství si užívám a vychutnávám. Do mého života vstoupilo nové světlo, které mi zásadně změnilo život. Svému synovi se snažím věnovat, jak to jde. Nechci, aby mi jeho nejkrásnější léta utekla. Nejdůležitější v životě je cit. Celý život spočívá v hledání lásky a plnohodnotného vztahu. Smysl života vidím v oddání se tomu druhému. Život prodlužuješ a dáváš s láskou do někoho jiného a tím předáváš svoji štafetu.
