Řemeslo mě dovedlo k tomu životnímu štěstí, že se stýkám s lidmi tvořivými a schopnými,“ říká Rudolf Pawlica.
Už jako vysokoškolský student si Rudolf Pawlica o prázdninách vydělával na studia jako kombajnér. Potom nastoupil do Výzkumného ústavu zemědělské techniky. Byl nestraník a jeho kariéru trochu určovaly tehdejší možnosti.
Natruc šéfovi „Ve výzkumu jsem se věnoval posklizňovému ošetřování obilovin, a abych si to mohl dovolit za ten směšný plat, přivydělával jsem si už za totality jako technický poradce firmy vyrábějící sušičky na obilí. Chtěl jsem se tehdy dostat do Pardubic, kde se řešil státní úkol nové sušičky, ale můj šéf, který si nepřál konkurenci, mě tam nepustil. Tak jsem natruc kontaktoval Kovodružstvo Strážov a se dvěma lidmi podal zlepšovací návrh na nový stroj. Podnikat na sebe člověk nemohl, ale na zlepšovák režim slyšel a dokázali jsme na něj dokonce získat i devizový příslib. Měl jsem pak občas možnost podívat se na několik zahraničních výstav a našel družstvu kooperačního partnera – firmu Stela. Spolu s oběma kolegy jsem se stal v družstvu duší dalšího vývoje, odměna mi umožňovala setrvat ve výzkumu, a navíc se odtud začala odvíjet i obchodní spolupráce se Stelou.“ Za rodinné peníze Po revoluci se ale Pawlica ocitl v situaci, kdy neměl s kým v dosavadní činnosti pokračovat. Vývojové oddělení bylo zrušeno, vznikla několikaletá pauza. Bylo zřejmé, že staré zemědělské stroje skončí, ale nebylo jasné, co je nahradí a jaká zemědělská koncepce vznikne. Pawlica hledal možnost, jak nadále uživit sebe a rodinu, a protože věděl, jak důležité jsou pro zemědělství vlhkoměry na obilí, rozhodl se je prodávat na živnostenský list.
„Občas říkám, že jsem se stal podnikatelem z nouze,“ popisuje to s úsměvem. „Měl jsem příbuzné v zahraničí, a když jsem byl v Německu navštívit svou tetu, dostal jsem tip na paní Pfeuffer, majitelku stejnojmenné rodinné firmy, která vyráběla kvalitní, ale drahé vlhkoměry. Jel jsem se za ní podívat, neuměl jsem ještě ani německy, z angličtiny
RUDOLF PAWLICA
Rodina: Ženatý, dvě děti, syn a dcera. „Obě děti už jsou dospělé a se ženou máme harmonické manželství, protože se moc nevidíme. Každý jsme se zakousli do své práce, žena se věnuje novinařině a všemu, co k ní patří.“ Auto: „Moje poslední láska je motorka a pocit svobody, který k ní patří. Nemám choppera, jak by asi slušelo mému věku, postavení a postavě, ale koupil jsem si ostrý silniční motocykl a často si na něm na okruhu čistím hlavu. Odpadá churavějící tělo a zůstává jenom hlava a stroj. Jezdím hodně, protože ústředí firmy máme v Praze a sušičky stavíme hlavně na Moravě, kde je intenzivní zemědělství. O víkendu tak vyrážím zkontrolovat udělanou práci a užívám si to, takže cestou do němčiny překládal její syn gymnazista. Věděl jsem, že její přístroje jsou to, co hledám. Poradila mi: ‚Neberte si jich pro začátek moc, naučte se nejdřív s nimi, kupte si tak dva nebo tři.‘ To mě zarazilo, protože stály asi pětkrát tolik co tehdejší vlhkoměry u nás. Povídám: tam nejezdím po dálnici, ale hezkou kopečkovitou krajinou.
Zpátky už se vracím nejkratší cestou, abych stihl v televizi zprávy. Dálnice D1 je můj osud, na Moravu jezdím už od let ve výzkumu v průměru dvakrát týdně, jednou to bylo i čtyřikrát. Vedle motorky trávím hodně času i za volantem, máme neustále několik firemních aut v rezervě, protože se nesmí stát, aby byl člověk kvůli nějaké banalitě nepojízdný. Hodně oblíbené jsou Fabia RS a Ford Focus ST, to jsou nenápadná, ale rychlá auta. Na pohodlí máme Superba a kvůli sněhu a námraze máme i čtyřkolku. Tím, že jsem léto trávil vždycky v práci, si o to víc užívám zimu, mám apartmán 1+0 na Mísečkách a potřebuji auto, které se tam dostane i v noci, kdy je neproházená ‚Já ale nemám peníze.‘ Reagovala: ‚Pane Pawlico, každý člověk má nějaké peníze.‘ ‚Dobře, ale to jsou peníze mé rodiny, ne firemní, začínám...‘ ‚Pane Pawlico, chcete být podnikatel, nebo ne?‘ No, a tak jsem se za rodinné peníze tím podnikatelem stal a od píky začal.“ cesta. Hodně jsem jich kvůli tomu otestoval, nakonec jsem skončil u ojetého Cayenna. Je to sice prý oblíbená značka mafiánů, ale taky je to vůz technicky na úrovni.“ Oblíbená hudba: „Klasika.“ Volný čas: „Nikdy jsem ho moc neměl. Rád zkouším vysokohorskou turistiku, no, vysokohorskou... Jsem spíš takový knižní horolezec, víc si o tom čtu, než že bych to podnikal. Když jsem budoval firmu, sedm let jsem dovolenou neměl, ale abych neztratil kontakt se světem, začal jsem dělat krátké výlety po Evropě a u toho jsem zůstal: tři čtyři noci, abych poznal Skotsko, i na Island stačily čtyři noci, projel jsem takhle Dolomity, Španělsko a další země. Člověk si potřebuje srovnat psychiku.“ První rok dovezl vlhkoměrů jen pár a koupili si je hlavně jeho známí. Druhý rok už jich dovezl čtyřicet a třetí rok sto dvacet. Obchodoval bez kanceláře a kufříky s vlhkoměry měl v bytě. Dál přitom pracoval i ve výzkumném ústavu. Tak si asi doživotně zvykl fungovat ve dvousměnném provozu. „V noci se udělalo vždycky hodně práce a dnes už si ani nedokážu představit, že bych žil jinak než na dvě šichty. Léta jedu tak, že si kolem šesté až sedmé večer na chvíli zdřímnu, abych dobil baterky, pak následuje zmrtvýchvstání a do půlnoci až do jedné dělám to, na co přes den není čas.“ Zpátky k sušičkám V roce 1998 založil pod svým jménem společnost s ručením omezeným a znovu se vrátil k tomu, co znal nejlíp, tedy k sušení obilovin. „Československo bylo sušárensky silné už za totality, protože komunisté se báli hladu a řešili tuto obavu zvyšováním produkce obilovin. Proto tlačili jejich výrobu i do hor, kde to ale nejde bez sušiček. Po revoluci nastala restrukturalizace celého zemědělství, do hry se vrátila tráva a obilí slezlo z kopečků do úrodných nížin. Na scénu vstoupila řepka a kukuřice. To jsou dvě plodiny, které se musí sušit.“ Firmu rozjížděl spolu se svým asistentem z výzkumného ústavu Adamem Černým, k němuž si přizval pár dalších lidí prověřených společnou prací už při dřívějších aktivitách.
Své jméno nechal firmě jednak z důvodu kontinuity, aby nemátl lidi, kteří jej už znali z jeho živnostenského období jako Pawlicu, jednak proto, že v Evropě dává jméno zakladatele firmě kredit. „I Pfeuffer je rodinná firma, Stela také, dalším z našich partnerů je firma Schmidt a pan Schmidt, který ji založil, jde právě teď do důchodu.“
Protože ve Strážově výroba sušiček skončila a společnost Stela stála o to, aby na tuto činnost navázal, převzal její zastoupení a začal dodávat sušičky na český trh. „Vždycky mě irituje, když se mě někdo zeptá, kolik jsme jich prodali. Protože pro nás je to kompletní projekt včetně získání stavebního povolení, instalace, napojení na inženýrské sítě, zaučení obsluhy, spuštění a revize. Prodej je jen nepatrný zlomek toho všeho,“ říká Pawlica.
Když nastal boom Díky rozšíření kukuřice a řepky nastal během uplynulých deseti let pro sušičky boom. „Kukuřice má až 35 procent vody a její produkce tu byla historicky blokována nesmyslně velkými poplatky za sušení. Když jsme do toho vstoupili se Stelou, která dokázala sušit za cenu asi tak jedné třetiny toho, co museli za tuto službu platit zemědělci v odbytové firmě, zaplatil se stroj v ceně několika milionů za jednu jedinou sezonu. To byl motor, který nás hnal dopředu a umožnil rozšíření sušiček. V letech 2006 až 2008 na našich stavbách pracovalo až sedmdesát lidí,“ popisuje manažer. Zájem o sušičky občas povzbudil i neotřelým marketingem. „Když se poptávala dodávka velkokapacitní sušičky v Novém Jičíně, pozvali jsme manažery na prohlídku těchto strojů v Bavorsku a poslali jsme pro ně malé letadlo do Mošnova, protože na třídenní cestu by si nenašli čas. Díky této exkurzi se hned na místě rozhodli, že si místo jedné sušičky vezmou dvě.“
Od roku 2003 se už věnuje pouze firmě, ukončil i poloviční úvazek ve výzkumném ústavu. Před dvěma lety do ní nastoupil i jeho syn. „Měl původně vlastní úspěšnou profesní dráhu, nepočítal jsem, že by firmu převzal. Pracoval v Sydney a jednou nás tam pozval na dovolenou. Během ní jsem mu předestřel myšlenku, že by to mohl zkusit i u nás. Přistoupil na to, vrátil se, zaučil se a dnes už řadu věcí táhne sám.“
