Zatímco v Evropě, vzdálené tisíce kilometrů od japonských ostrovů, si lidé v obavě ze zvýšené radiace kupují jodové tablety, čtyři stovky japonských hrdinů zasahují dobrovolně přímo v epicentru katastrofy, kde záření tisícinásobně překračuje povolené limity. Spí na olověných postelích nedaleko elektrárny, jedí jen dvakrát denně a s dozimetry na krku odcházejí v pravidelných směnách pracovat do prostředí, kde jim možná hrozí akutní nemoc z ozáření i následné zdravotní komplikace – včetně zvýšeného rizika výskytu rakoviny.
Pokud si při odpočinku ještě stačí přečíst noviny, mohou se z různých, jakkoli často protichůdných, zpráv dozvědět, že byli vlastně odsouzeni na smrt, že nemohou přežít, že se obětovali pro záchranu druhých. Stojí částka 80 000 korun denně za takové riziko? Našlo by se, čistě teoreticky, takových čtyři sta statečných i v případě havárie v české jaderné elektrárně?
***
„Já jsem přesvědčen, že ano. Určitě by někteří lidé zahodili mobil a snažili se rychle odjet co nejdál od elektrárny. Většina by ale zůstala a pomáhala katastrofu likvidovat,“ tvrdí bývalý šéf operátorů v jaderné elektrárně Temelín Jiří Tyc.
Nejde ale jen o zaměstnance Temelína, operátory a techniky, kteří vzhledem ke svému vzdělání vědí, jaká úroveň radiace je životu nebezpečná. Kromě nich by se totiž do záchranných prací musely stejně jako v Japonsku zapojit i desítky dalších, méně informovaných profesí – včetně řidičů autobusů. A zkuste přemluvit řidiče, aby odvezl do Temelína další směnu k vystřídání, když z elektrárny šlehají plameny a stoupá dým.
„Už jsem to zažil při povodních, kdy s námi řidič autobusu odmítl jet dál kvůli vodě na silnici. Nutil mě, abych převzal za cestující odpovědnost,“ vypravuje Tyc. Takových situací by se podle něj při skutečné havárii mohla vyskytnout celá řada. „A řešení by se muselo najít – a našlo,“ tvrdí.
Jak přitom ukazuje havárie ve Fukušimě, vedoucí havarijního zásahu má právo – v případě akutní potřeby – licitovat i o peníze. To znamená, že pokud zaměstnanec či záchranář požaduje za práci v extrémně nebezpečném prostředí určitou částku, může o ní rozhodnout a přislíbit mu ji. A to především v případě, že se nikdo jiný nechce takového úkolu ujmout.
„Také v Temelíně jsou předpřipravené smlouvy, které může velitel zásahu uzavřít s lidmi ochotnými jít do nebezpečí jen za určitou finanční částku,“ potvrzuje Tyc.
Znovu se ale nabízí otázka, zda odměna za práci v epicentru jaderné havárie není vlastně jen cenou za sebeobětování. Tedy zda tito lidé mají vůbec šanci přežít nebo opustit elektrárnu bez zdravotních následků.
***
Podle českých odborníků nelze zatím o sebeobětování v případě japonských techniků mluvit. „Já tomu alespoň pevně věřím. I když pochopitelně nemohu vyloučit, že se některý zaměstnanec vystaví nepřiměřenému riziku dobrovolně, že se vzhledem k japonské mentalitě skutečně sebeobětuje,“ říká Miroslav Hrehor z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.
Dosavadní informace z Japonska podle něj hovoří o tom, že se v elektrárně Fukušima daří střídat směny tak, aby lidé nevstřebávali životu nebezpečné množství záření. Pro případ havárie stanovila japonská vláda maximální dávku radioaktivity, které mohou být záchranáři ještě vystaveni bez ohrožení zdraví, na 250 milisievertů ročně. A podle oficiálních informací dosáhla zatím nejvyšší dávka, kterou byl zasažen jeden ze zaměstnanců, 180 milisievertů.
Pro srovnání: Hasiči, kteří jako první likvidovali havárii v Černobylu, byli vystaveni až 6000 mSv. Taková dávka už znamená pouze 50procentní šanci na přežití, o následcích akutní nemoci z ozáření se hovoří při dávkách od 3000 milisievertů.
Přesto se najdou lidé, kteří dokázali přežít dávky, které se této hranici blíží. Černobylskou havárii přečkal technik s jednorázovou dávkou ozáření 1700 milisievertů. Dvacet let po katastrofě byl dokonce na návštěvě Temelína, zatímco jiní zaměstnanci Černobylu a záchranáři už dávno zemřeli.
Mnozí odborníci tak stále tvrdí, že čtyři sta japonských hrdinů z Fukušimy má přes obrovský rozsah katastrofy velkou šanci přežít svou misi ve zdraví. Ani tahle, možná příliš optimistická prognóza, však míru jejich statečnosti nesnižuje.
