I Nečasova vláda pokračuje v dělení společnosti na zaměstnance první a druhé kategorie
Salámová metoda bývá nejúčinnější cestou k cíli, často nechtěnému. Tímto stylem všechny poslední vlády, od Špidlovy po Nečasovu, přispívají k dělení společnosti na zaměstnance první a druhé kategorie.
V programovém prohlášení je pracovním místům věnována ani ne třetina strany. S klasickými zaměstnanci se totiž nic podstatného dít nebude. Reformně odhodlaná vláda neslibuje ani výpověď bez udání důvodů. Tu se odborářům podařilo dostatečně démonizovat. Zní to absurdně, ale šéf se s vámi dnes nemůže rozloučit, aniž by vám dokázal vážný prohřešek. Musí složitě simulovat organizační změny, takže se přejmenovávají funkce, aby se vůbec někdo mohl propustit. Do této debaty o poctivém a účinném uvolnění pracovních vztahů, do níž patří taky zkrácení výpovědní lhůty, se politikům nechce.
Takže raději problém obejdou a rozšíří podnikatelům nabídku, aby si mohli vzít méně chráněné zaměstnance. V nejbližší době už jim nic nebude bránit, aby s novými lidmi uzavírali stále navazující smlouvy na dobu určitou. Když budou dostatečně krátké, řekněme jen na pár měsíců, vyhnou se výpovědním lhůtám a odstupnému. Lidé, kteří mají ve chvíli, kdy na pracoviště dorazí, změny jisté smlouvy na neurčito, se stávají dobře chráněnými insidery. Ostatní pak outsidery s nesrovnatelně horší existencí. Podnikatelé samozřejmě sáhnou po volnějších kontraktech. Tím vůbec nechci říct, že touží své lidi vyhazovat na hodinu a bez koruny. Každý úspěšný podnikatel dobře ví, že kvalitní lidi jsou tím nejcennějším, co má. Nikdy ale netuší, jak se bude dařit za měsíc. Čím méně mají vůči svým lidem závazků, tím větší mají odvahu je přijímat.
Poslední z outsiderů Šance vybrat si z více typů pracovních kontraktů je sama o sobě zdravá. Jen ty nabídky musí být vzájemně konkurenceschopné. Společensky zdravou alternativou je paradoxně nelegální švarcsystém, kdy člověk pracuje v podstatě jako živnostník a nevyužívá žádných jistot zaměstnanců. Zároveň ale platí výrazně nižší daně a pojistné. Opatrný si vybere pracovní smlouvu a vyšší daně, odvážný nejistotu a menší odvody státu. Vůbec nejhorší alternativou jsou naopak agenturní zaměstnanci, které prosadil pod tlakem průmyslníků někdejší vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn. Tito lidé mají jen velmi omezená práva. Jedna firma je „pronajímá“ druhé. O odstupném a výpovědních lhůtách se jim může jen zdát. Vzpomínáte, jak v recesi zpočátku překvapivě dlouho nerostla nezaměstnanost? Firmy se potichu rozloučily právě s agenturními lidmi. Oni jsou těmi posledními z outsiderů.
Rozdělení do více kast je politicky bezbolestnou cestou, jak se zavděčit jak odborářům hájícím zájmy insiderů, tak i podnikatelům.
Společnost ale kastování ničí a rozděluje. Trefně to v eseji Bolest ve Španělsku popsal v měsíčníku Weekly Standard Christopher Caldwell. Španělé od počátku frankistické diktatury pracovali na utužování pracovního trhu. O takové ochraně zaměstnanců se mohlo jen zdát sociálním Francouzům i Němcům. Pokud někdo získal pevnou pracovní smlouvu, nešlo ho propustit bez odstupného, které se za každý odpracovaný rok rovnalo jeho platu za 45 odpracovaných dní. Po deseti letech ve firmě vás čekal rok a čtvrt prázdnin na účet bývalého zaměstnavatele. Líní mazáci a úzkost mládí Nikoho nepřekvapí, že nezaměstnanost ve Španělsku byla tradičně nejvyšší v Evropě. Pokusy o změnu končily v sérii generálních stávek. Takže se vymyslela nová smlouva na dobu určitou. Během ní jste mohli být kdykoliv propuštěni a firma vám ji mohla stále dokola obnovovat tři roky. Takže mladí lidé končí často po dvou letech a 364 dnech bez místa, aby stejné marné kolečko začalo znova, zatímco zasloužilé insidery nemá nikdo sílu přimět k vyššímu výkonu. Rozloučení s nimi je pro firmu neúnosně drahé. S takovým břemenem se španělská ekonomika z krize nedostane.
Společenské a civilizační škody jsou ale podstatně horší než ty hospodářské. Když vidíte, že jisté a chráněné smlouvy jsou jen pro vyvolené, snažíte se je získat a nepustit. Takže neexperimentujete a zůstáváte i v nepříliš zajímavé práci, protože alternativou je pád mezi zaměstnance druhé třídy. Ve Francii výrazně vzrostla obliba už tak populárních úřednických míst s definitivou poté, co se v roce 2006 premiér de Villepin pokusil udělat zaměstnance druhé kategorie ze všech mladých do 26 let. Mladí outsideři ale tehdy v pařížských ulicích získali odborářské insidery na svou stranu a vláda se v tichosti stáhla.
Petr Nečas a Miroslav Kalousek často zdůrazňovali, jak je inspiruje dánský model flexicurity, kombinace výpovědi na hodinu, vysokých podpor a povinnosti nezaměstnaných nějak na sobě pracovat. Nestálo by za to vrátit se od španělské kastovní inspirace zpátky k dánské?
***
Lidé, kteří mají ve chvíli, kdy na pracoviště dorazí změny, jisté smlouvy na neurčito, se stávají dobře chráněnými insidery. Ostatní se pak stávají outsidery s nesrovnatelně horší existencí.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
