Sázky jsme uzavírali už v dětství, šlo hlavně o klukovskou čest. Začínaly obvykle větou „Vsaď se, že neuděláš či nepůjdeš...“ a následovala nabídka nějaké krkolomné akce. Odmítnutí by znamenalo ztrátu pozice v hierarchii klukovské společnosti. Tak člověk vlezl do nějaké roury, o které nevěděl, kde vlastně ústí. Nebo překousl žížalu. Mimochodem, žížala chutná jako hlína. Když jsme viděli film Arsen Lupin, hráli jsme si na poctivé zloděje. Vybraný kamarád musel šlohnout v řeznictví konzervu z výkladní skříně, nic jiného se tam tenkrát ukrást nedalo, a pak ji vrátit, jako že ji našel na ulici.
Ve škole musel spolužák kvůli sázce vydržet celou vyučovací hodinu zalezlý v katedře - a vydržel, i přes přítomnost učitele. S věkem se předmět sázek měnil směrem k opačnému pohlaví. Srabe, že nesáhneš Novákové na ...! Jednou se kamarádi vsadili, že zamknou učitele v kabinetu. Byl to soudruh výtvarník pověstný svou oblibou pomáhat v kreslení žákyním bujnějších tvarů jaksi na těsno, tak jako okolo krku, což mu umožňovalo nakukovat a frotýrovat se. Kamarádi ho opravdu zamkli. Já v tom mimořádně nejel, dělal jsem si úkoly na příští hodiny, takže jsem ani nezaregistroval, že tam soudruh výtvarník není. Došlo na vyšetřování, rodiče museli do školy a já, na rozdíl od ostatních, ač jsem v tom byl nevinně, jsem dostal dvojku z chování. Považovali mě asi za nějakého vůdce. Já jsem si ovšem tenkrát spíš než jako vůdce připadal jako nespravedlivě stíhaný trouba... Za pár let jsem ale měl jasno - vášeň pro sázení následuje hned po vášni pro sex a pro jídlo.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
