Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Zjevení v nočním oceánu slov

Česko

Osmdesát let po svém vzniku vychází experimentální próza Václava Eduarda Mencla

Václav Eduard Mencl (1907–1987) je autor se stínem geniality, jehož dílo se vtíná do dějin moderní literatury. Když jako batole pluje s rodiči do Ameriky začátkem 20. století, vnímá moře leda jako nedávný předživot v matce. Plavbu zpět prožije jako osmiletý a tady v něm gigantická tlapa oceánu zadělává na dílo, které tajemnou alchymií tvorby vydá o osmnáct roků později.

Menclovi je 26 let, když Řeky a moře píše, a 28 let (roku 1932), kdy je vlastním nákladem vydává. Lakýrnický tovaryš, co chodí občas s Ladislavem Klímou na pivo, má základní vzdělání, ale intelektuální život nezbadatelný… Leč neexistují zákony, ale záhady tvorby.

„Milosti noci se sprškou létavic chraňte nás před hromadností…“ I splnilo se Menclovi – je nehromadný, výhradní, krajně individuální. Nedozvíme se, proč dílo nazval románem. Neodpověděl mi tehdy na tu otázku a nevím, či někomu. Nemá to hmatatelný příběh, děj, postavy, zápletky, pohyb od příčin k následkům. Žádný pulz doby, odlitky reality, ideové projekce. Ani úlomek autorova světonázoru. Pominuta je viditelná stavba, členění, kompozice odlivu a vzrůstu napětí.

A jako je absurdní stanovit oceánu začátek a konec, tak i Menclovo dílo je bez nich. Má první a poslední větu – obraz, a mezi nimi pohyb a plynutí. Jako že vábení věčných vln, jehož hymnus Mencl napsal, je též nemá. Je jen splývání vody s čistým slovem. „Moře nevyslovitelného přelévat škebličkou lidského poznání.“ Takto, ale i jinak se neposmívavě Mencl diví opisovačům reality a popisovačům povrchů. Avstupuje do bezbřehé fantazie podobné moři bez okrajů, kde se jen pluje, ale nepřistává.

Četba jako hypnóza Báseň v próze? Poetická próza? Hymnický proud? Litanie? Širokodechá esej? Nehledejme druhové a žánrové signum; nic podobného není. Magmatickou vyvřelinu Menclovu neobsáhne žádné paradigma. Četba jeho textu se podobá hypnóze a mimozkušenostní plavbě v bezbřehosti. Je vetkána do díla jako závěť a písemnost celoživotní. Čtenář tu osudovou jedinečnost cítí a vstřebává odlišně od četby méně ponorné. Je zaplavený monotonií, která vede k meditaci, jitřený nevídanou imaginací, zasahovaný autorovými střelnými modlitbami úvah, v jejichž záblescích odhalí tvar a důvod tvorby.

„Návaly změn znemožnily zapsat zjevnou i zjevenou pravdu,“ pokorně píše Mencl. Jiné návaly – konvencí – mohou blokovat naše přijetí Menclovy velikosti. Tady není rozrůzněnost a pestrota, kolorit prostředí, ruch činů. Tady nepomůže obrátit kámen na světelnou stranu; abys poznal, musíš vejít pod něj. Tady se nečtou zřetězená slova, pravděpodobná psychologie, briskní nebo košaté události.

Nenacházíme-li v textu konstitutivní prvky románu, má jiné mohutnosti, které tvoří jeho uhrančivost a jedinečnost: zápas mořeplavce, velitele plachetnice, vůdce posádky s živlem oceánu. A totožně heroický je zápas autorův s živlem jazyka, aby jím zhmotnil olbřímí majestát vodstva – ale čti též – osudu, smrti, cesty, Boha.

Řeky a moře jsou jediným monologem, oceánem slov, který domahačně okusuje prostor vědomého i podvědomého. Zřetelný dvojník surrealismu, tehdy ještě však nerozvinutého. A nenajdeme též žádnou planoucí horlivost asociovat cokoliv s čímkoliv – znehodnocující mnohdy texty surrealistů. Budou-li literární archeologové pátrat po blížencích Menclových, může to být Joyceův Odysseus, Exupéryho Citadela, Lautréamontův Maldoror – aniž první dvě díla mohl Mencl znát; vyšla později. A tak se tady tyčí jeho román neromán, 80 roků starý solitér.

Několik rysů a půvabů díla na závěr: muž, který ho napsal, byl vřelého srdce a osamělý. Moře ho zasáhlo „smrtí a rozjímáním“. Splýval s ním mocí slov. Moře mu dalo v podivuhodném paradoxu poznat „ osobní věčnost“. Zasažený milostí svého velkého talentu obsáhl moře a rozměr nocí nad ním.

A přeludně působí před koncem textu neočekávatelný, bizarní návrat do Čech – s obrazy lidových dívek, žehnání pšenici, perlení ryb v řece. Návrat silný a jímavý. Přišel si pro pomoc řeči a napojit se z řeky snů. „Těžiště spočívá v odhalení srdce,“ říká tady ztišeně. Jenže závěr díla opouští bukolické Čechy a patří opět oceánu a nevyzpytatelnosti… Když mi V. E. Mencl v roce 1974 půjčoval kopii svého románu, řekl: „Hledat. Nenacházet…“ Šifra pomáhající luštit jeho enigmatické dílo, čtenářsky ne snadné, literárně klenot nejvyššího lesku.

V. E. Mencl: Řeky a moře

Vydal Dybbuk, 176 stran

O autorovi| MILOŠ HORANSKÝ, Autor je básník a divadelní režisér

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...