Václav Eduard Mencl (1907–1987) je autor se stínem geniality, jehož dílo se vtíná do dějin moderní literatury. Když jako batole pluje s rodiči do Ameriky začátkem 20. století, vnímá moře leda jako nedávný předživot v matce. Plavbu zpět prožije jako osmiletý a tady v něm gigantická tlapa oceánu zadělává na dílo, které tajemnou alchymií tvorby vydá o osmnáct roků později.
Menclovi je 26 let, když Řeky a moře píše, a 28 let (roku 1932), kdy je vlastním nákladem vydává. Lakýrnický tovaryš, co chodí občas s Ladislavem Klímou na pivo, má základní vzdělání, ale intelektuální život nezbadatelný… Leč neexistují zákony, ale záhady tvorby.
„Milosti noci se sprškou létavic chraňte nás před hromadností…“ I splnilo se Menclovi – je nehromadný, výhradní, krajně individuální. Nedozvíme se, proč dílo nazval románem. Neodpověděl mi tehdy na tu otázku a nevím, či někomu. Nemá to hmatatelný příběh, děj, postavy, zápletky, pohyb od příčin k následkům. Žádný pulz doby, odlitky reality, ideové projekce. Ani úlomek autorova světonázoru. Pominuta je viditelná stavba, členění, kompozice odlivu a vzrůstu napětí.
A jako je absurdní stanovit oceánu začátek a konec, tak i Menclovo dílo je bez nich. Má první a poslední větu – obraz, a mezi nimi pohyb a plynutí. Jako že vábení věčných vln, jehož hymnus Mencl napsal, je též nemá. Je jen splývání vody s čistým slovem. „Moře nevyslovitelného přelévat škebličkou lidského poznání.“ Takto, ale i jinak se neposmívavě Mencl diví opisovačům reality a popisovačům povrchů. Avstupuje do bezbřehé fantazie podobné moři bez okrajů, kde se jen pluje, ale nepřistává.
Četba jako hypnóza Báseň v próze? Poetická próza? Hymnický proud? Litanie? Širokodechá esej? Nehledejme druhové a žánrové signum; nic podobného není. Magmatickou vyvřelinu Menclovu neobsáhne žádné paradigma. Četba jeho textu se podobá hypnóze a mimozkušenostní plavbě v bezbřehosti. Je vetkána do díla jako závěť a písemnost celoživotní. Čtenář tu osudovou jedinečnost cítí a vstřebává odlišně od četby méně ponorné. Je zaplavený monotonií, která vede k meditaci, jitřený nevídanou imaginací, zasahovaný autorovými střelnými modlitbami úvah, v jejichž záblescích odhalí tvar a důvod tvorby.
„Návaly změn znemožnily zapsat zjevnou i zjevenou pravdu,“ pokorně píše Mencl. Jiné návaly – konvencí – mohou blokovat naše přijetí Menclovy velikosti. Tady není rozrůzněnost a pestrota, kolorit prostředí, ruch činů. Tady nepomůže obrátit kámen na světelnou stranu; abys poznal, musíš vejít pod něj. Tady se nečtou zřetězená slova, pravděpodobná psychologie, briskní nebo košaté události.
Nenacházíme-li v textu konstitutivní prvky románu, má jiné mohutnosti, které tvoří jeho uhrančivost a jedinečnost: zápas mořeplavce, velitele plachetnice, vůdce posádky s živlem oceánu. A totožně heroický je zápas autorův s živlem jazyka, aby jím zhmotnil olbřímí majestát vodstva – ale čti též – osudu, smrti, cesty, Boha.
Řeky a moře jsou jediným monologem, oceánem slov, který domahačně okusuje prostor vědomého i podvědomého. Zřetelný dvojník surrealismu, tehdy ještě však nerozvinutého. A nenajdeme též žádnou planoucí horlivost asociovat cokoliv s čímkoliv – znehodnocující mnohdy texty surrealistů. Budou-li literární archeologové pátrat po blížencích Menclových, může to být Joyceův Odysseus, Exupéryho Citadela, Lautréamontův Maldoror – aniž první dvě díla mohl Mencl znát; vyšla později. A tak se tady tyčí jeho román neromán, 80 roků starý solitér.
Několik rysů a půvabů díla na závěr: muž, který ho napsal, byl vřelého srdce a osamělý. Moře ho zasáhlo „smrtí a rozjímáním“. Splýval s ním mocí slov. Moře mu dalo v podivuhodném paradoxu poznat „ osobní věčnost“. Zasažený milostí svého velkého talentu obsáhl moře a rozměr nocí nad ním.
A přeludně působí před koncem textu neočekávatelný, bizarní návrat do Čech – s obrazy lidových dívek, žehnání pšenici, perlení ryb v řece. Návrat silný a jímavý. Přišel si pro pomoc řeči a napojit se z řeky snů. „Těžiště spočívá v odhalení srdce,“ říká tady ztišeně. Jenže závěr díla opouští bukolické Čechy a patří opět oceánu a nevyzpytatelnosti… Když mi V. E. Mencl v roce 1974 půjčoval kopii svého románu, řekl: „Hledat. Nenacházet…“ Šifra pomáhající luštit jeho enigmatické dílo, čtenářsky ne snadné, literárně klenot nejvyššího lesku.
V. E. Mencl: Řeky a moře
Vydal Dybbuk, 176 stran
O autorovi| MILOŠ HORANSKÝ, Autor je básník a divadelní režisér
