Vynalezl jsem vosí hnízdo. To je ta nezapomenutelná věta jednoho z Poláčkových Pěti. – Já jsem také vynalezl vosí hnízdo: ve škvíře nad horním venkovním rámem okna. Přišel jsem na ně tím, že se na okenní desce dole objevily drtiny dřeva. To není dobré. Nevím, co udělat. Vosy nezabíjím, jsou mi sympatické. Patří k ovoci. Jsou znakem živého území. Nikomu neubližují. Ale toto hnízdo si udělaly na špatném místě: budou rozežírat rám okna. Vosy, jděte jinam, myslel jsem si několik dní.
Hledím z okna. Přestalo pršet, Franta čistí Topičovy cihelné rigoly. Náš dům je vysoko nad řekou, tu voda nehrozí, ale vstupuje ze zpráv do myšlenek. Nejlepší by bylo vosy vypudit. To se dělá kouřem, ale víme, jak dopadlo těch Pět. Šel jsem do drogerie. Poradili mi sprej, který je neotráví, ale podchladí je, takže se nebudou moci hýbat: jak to má účinkovat? Postříkal jsem okolí hnízda, aby pochopily, že tam není zdrávo. Zmateně jich čím dál víc kroužilo okolo otvoru a jen některá se odvážila vlézt dovnitř. Ty, co vylézaly ven, hned klesaly dolů do trávy. Chvíli jsem se na to díval a pak šel na své pracoviště: k té hromadě haluzí, které vyřezala a přivlekla Mařenka. To oni vždycky kousek něčeho na zahradě udělají, aby mohli zmizet do Prahy nebo do světa; Mařenka do Rumunska teď.
K večeru, když vosy normálně už bývají doma, šel jsem se tam podívat. V celém mraku kroužily a drnčely nad oknem. Zprávy zas byly o vodě. Než jsem usnul, představoval jsem si, jak bych si v zátopovém území postavil a zařídil dům: aby při velké vodě vyplul na hladinu. Tento vývoj podnebí stejně přivede lidi ke změně staveb. O vodě se mi pak i zdálo: že jsem jako ředitel podniku nařídil, aby si každý nosil teplou vodu z domu. Ráno před oknem prázdno. Na plechu před oknem bylo několik vos, některé se ještě hýbaly. Různě se kroutily, hýbaly kusadly, měly slepená křídla. Sfoukl jsem je do trávy. Jak to asi vypadá uvnitř? Nevím o jejich životě, na rozdíl od včel, nic. Královna, larvy, dělnice, trubci, nějaký med...? Kdyby to celé šlo nějak vysát a přenést jinam. Chvíli jsem to pozoroval: zvenčí nepřiletěl nikdo, kdo vylezl zevnitř, spadl na plech a svíjel se. To takto dál nejde. Vylezl jsem nahoru a zblízka jsem nastříkal přímo do otvoru.
Šel jsem ven, vzal pilku a vzchopil se k tomu, že jsem pokácel jakýsi mladý jasan, v koutě zahrady, který už vrůstal do drátů vedení. Potil jsem se u toho jak v tanečních. Všecky potíže a bolesti jsem bral jako odpovědi na to, co dělám vosám. Ale nádherně kvetou nám růže, jak je Mařenka sestříhala na píď od země. Rozkvetla výjimečně pěkně i whiska a šarivari. Paní Vaculíková ostříkuje jejich listí proti plísním a všelijaké rzi. U superstárky už se nám začíná jevit náš příští vánoční stromek. „Nepostříkej si ten kopr,“ pravím.
Dalšího rána jdu se hned podívat na okno s mým vosím hnízdem. A co vidím: vosy klidně přilétají, odlétají, lezou do hnízda, vylézají. Všecko je konečně zas normální.
***
Vosy nezabíjím, jsou mi sympatické. Patří k ovoci. Jsou znakem živého území. Nikomu neubližují. Ale toto hnízdo si udělaly na špatném místě.
