Pátý díl zahrnuje léta 1841-1899.
Vývoj českých zemí v letech 1841-1899 je možno pojímat mnoha způsoby. Můžeme ho vyprávět jako příběh vzestupu českého měšťanstva či jako marné pokusy o získání uspokojivého postavení v rámci rakouské a po roce 1867 rakousko-uherské monarchie. Nebo se na tuto dobu můžeme dívat optikou geopolitiky a analyzovat zapojení habsburského státu do evropských konfliktů, zisky a ztráty Vídně v krymské válce (1853-1856), ve válce v Itálii (1859) či v prusko-rakouské válce (1866). Můžeme se zaměřit na ústavní vývoj a modernizaci státní správy. Můžeme hovořit o vzniku politického radikalismu v revolucích let 1848/1849 a jeho pokračování v rozmachu dělnických hnutí v posledních desetiletích 19. století. Můžeme mluvit o obrovském tempu industrializace, moderním nacionalismu, sociálních problémech, ale také literatuře, hudbě, spolkovém životě. Všechny tyto příběhy se budou vzájemně prolínat a nutně obsahovat také životní osudy svých protagonistů: císaře, rakouských politiků, českých „výtečníků“, spisovatelů, průmyslníků, bankéřů, dělnických vůdců, vědců, politických bouřliváků, novinářů a mnoha dalších.
Rozchod Čechů s Němci Pátý díl Kroniky českých zemí jako dobré encyklopedické dílo všechny tyto příběhy do značné míry obsahuje. Vměstnat je ovšem do krátkého novinového článku by byl značně pošetilý úkol. Podívejme se proto pouze na několik aspektů českých dějin z let 1841-1899, které měly podle našeho názoru zásadní význam z hlediska dalšího vývoje.
Jedenáctého dubna 1848 napsal František Palacký dopis přípravnému výboru německého parlamentu ve Frankfurtu, v němž odmítl svou účast a zároveň s ní také snahy o to, aby se České země staly součástí připravovaného (avšak tehdy nakonec neuskutečněného) projektu německého státu. Palackého dopis můžeme považovat za symbol rozchodu Čechů s Němci, především těmi, které dnes známe jako sudetské. Přestože sám Palacký zvažoval nějaký čas řešení státoprávního postavení v přetvoření Rakouska ve federaci na etnickém základě, nakonec dal on i celá česká reprezentace přednost historickoprávnímu federalismu.
Vzhledem k velikosti a moci německé menšiny v Čechách a na Moravě (v rakouském Slezsku byli menšinou naopak Češi) však došlo k zablokování jakéhokoliv řešení této situace. Po obnovení konstitučního systému v roce 1860 navíc celou otázku komplikoval složitý kuriový volební systém, v jehož důsledku se jazýčkem na vahách stala historická šlechta. V dalších desetiletích proto vedli Češi s Němci a centrem monarchie vyčerpávající zákopové války, v nichž se střídaly pasivní rezistence, obstrukce a „drobečková politika“.
Vyrovnání na způsob rakouskouherského z roku 1867 se Čechům nikdy nepodařilo prosadit, přes mnohý pokrok v řadě dílčích otázek byla i na konci 19. století tato otázka zablokovaná. Navzdory tomu si však v desetiletích před první světovou válkou dokázali představit samostatnost Česka jen nepočetní političtí fantasté. Především třetí čtvrtina 19. století byla v českých zemích dobou mimořádného civilizačního pokroku, skutečnou industriální revolucí, nevídaně rychlou proměnou společenských vztahů, veřejného prostoru i způsobů života. Především z literárních dějin máme obraz Bachova absolutismu jako svého druhu doby temna, kdy Havlíček trpěl v Brixenu a Němcová dřela v Praze bídu. Režim, který byla nastolen po porážce revolucí let 1848/1849, však kromě represe také nevídaným způsobem podporoval vznik podmínek k podnikání.
Hlavní výdobytek roku 1848 -zrušení poddanství a roboty - zůstal v platnosti a brzy se k němu přidaly mnohé další, jako zrušení vnitřních cel, vydání moderních živnostenských řádů či vznik obchodních komor. To vyvolalo skutečný podnikatelský boom, v 60. a 70. letech byly založeny všechny pozdější strojírenské velkopodniky Škodou Plzeň počínaje a třeba První brněnskou konče.
Revoluce v dopravě Ruku v ruce s tím šla revoluce v dopravě: zatímco ještě ve 40. letech byla parní železnice spíše kuriozitou, o třicet let později byla již páteří dopravního systému země. V řeči čísel např. v Čechách bylo v roce 1849 v provozu 199 km železnic, zatímco v roce 1873 již 2 880 km. Podobný vývoj zaznamenala paroplavba, telegram, pošta.
Ve třetí čtvrtině 19. století byla založena česká industriální tradice, z níž žijeme prakticky dodnes. Její odvrácenou stránkou byly sociální problémy, vykořeněnost, vznik masového člověka, na které se snažilo nějak reagovat nastupující dělnické a socialistické hnutí. Najít harmonii mezi kapitálem a prací, to byl úkol, před kterým stály všechny moderní společnosti i v dalších desetiletích.
