M
návodu, a když poslední šuplík zajel po kolejničkách jako nůž do másla, adrenalinem mi stály vlasy na hlavě. Mám spoustu přátel, ale jaksi intelektuálních natolik, že by komodu zhudebnili nebo ji dramaticky ztvárnili, ale smontovat… Je to tak, generace našich otců je poslední, která brala jako samozřejmost umět veškeré řemeslné práce. I intelektuální pracující inteligence si sekala po bytě elektřinu a připevňovala lustry. Můj vlastní rodič pravidelně vyměňoval lékařský plášť za staré hadry, v nichž lezl do studny opravit čerpadlo a šrouboval a připevňoval kdeco kdekam. Já a můj partner na to máme známého Robina. Zavoláme mu a on za tisícovku na den všechno udělá. Ale už několik týdnů je zavalený prací, volají mu totiž ze všech stran. Minulý týden mi šťastně unavený čalouník oznámil, že se na náš historický gaučík může podívat až v lednu.
Ukrajinka Marjánka, která mi chodí uklízet byt, je poklad.
Není sice nejlevnější, ale je tak precizní, že moji přátelé žebrají o její číslo.
Marně, Marjánka už tak jede na doraz. Desítky mých přátel – samí novináři, scenáristé, umělci, překladatelé a designéři – chrlí stejné historky. Kontakt na dobrého truhláře si špitáme tichou poštou, všichni po něm něco chceme, o ceně nediskutujeme a on má zakázky až z Ruska!
Banky jsou na každém rohu, zpráv je plný internet, ale řemeslníka a kvalitního zahradníka hledám pořád hůř. Jejich cena stoupá. A to jsem ještě dostala lekci od investičního guru a milionářského dobrodruha Jima Rogerse.
V sedmatřiceti byl díky investicím do komodit zaopatřen natolik, že „odešel do důchodu“ a dal se na cestování. Před dvěma lety přestěhoval rodinu do Singapuru a svým dcerkám pořídil čínskou chůvu. Jeho analytický sedmašedesátiletý nos mu řekl, že 21. století bude čínské a hlavní investice se budou točit kolem Asie. Rogers pro své dcerunky letos vydal knihu Dárek pro mé děti: Tatínkovy rady pro život a investování. Ačkoliv dívenky díky šikovnému otci nebudou muset už investovat vůbec, Rogers jim doporučuje, jak investovat, věřit vlastnímu instinktu, cestovat zeměmi, jejichž komodity kupují, a nevěřit příliš mužům. Novinářce, která s Rogersem dělala v dubnu rozhovor pro Newsweek, poradil jinou věc – vdát se za sedláka. Jsou období, kdy rozhodují směnárníci, a období, kdy rozhodují lidé, kteří skutečně něco vlastníma rukama vyrábějí. Ti prý budou v příštím desetiletí řídit lamborghini, zatímco Wall Street bude jen stojatá zátoka.
Joe Lamacchia zase ve své knize Blue Collar and Proud of it (Řemeslníkem s pýchou) analyzuje čísla amerického statistického úřadu, podle nějž se mezi lety 2004 a 2014 objeví v USA 40 milionů pracovních míst pro řemeslníky oproti zhruba polovině míst pro akademicky vzdělané. Kniha je plná rad, jak si i ženy původně v domácnosti nebo kdesi na neústrojném sekretariátě mohou udělat kurzy sváření či elektroinstalace. Díky jemným rukám a pečlivosti z nich jsou prý výtečné řemeslnice. Jiné statistiky mu dokazují, že zavedený automechanik nebo zedník vydělá podstatně víc než bankovní úředník.
Vloni vydal americký sociolog a filozof žijící v Londýně Richard Sennett studii Řemeslník. Sice dost levicově, ale přesto přesvědčivě prohlašuje, kterak je nadaný fachman sociální kapitál, protože prý jedině skrze řemeslo vznikla věda a vzdělání. Ale to je nakonec i myšlenka Aristotelova, že ti, co čas vyplýtvají na abstraktní diskuse a nesledují, jak co funguje, nic pořádného neumějí, rychle dospějí ke zjednodušeným závěrům a vědí pendrek.
A jako bonus: být řemeslníkem je sexy! Více než pět tisíc žen v Austrálii podle jakéhosi průzkumu seznamovací kanceláře začalo v posledním roce odmítat metrosexuály a raději chtějí nefalšované kutily s dlaněmi jako lopata.
S potěšením sleduji, jak mého dvouletého synka fascinují šroubováky a zásuvky. Jen si to, chlapečku, osahej, a když budeš chtít, koupíme traktor. Ať se v tom 21. století na stará kolena máme dobře. autorka je redaktorkou Pátku
NORA GRUNDOVÁ Vysokoškolský diplom je jen papír. Zato šroubovák a kladívko, to jsou vhodné nástroje pro přežití 21. století!
