Klausovi bylo v roce vydání knihy dvacet let, stejně jako hrdinovi jeho knihy Andreasu Magnusovi. A stejně jako on odešel i mladý umělec dva roky předtím z prostředí měšťanské rodiny, z kruhu jistoty a spořádanosti, od své milované sestřičky a od svého v podstatě vlídného, ale až příliš nad vším čnějícího otce. Musel prostě zpřetrhat kruhy, postavit se na vlastní nohy a ukázat, že je schopen na nich stát i bez pomocí otcovských podpěr. Odchod z kouzelného domu Klausi Mannovi bylo osmnáct let, když opustil rodinnou velkovilu v mnichovském Swabingu, sídlo rodiny Mannových, kde vládl „Kouzelník“, jak nazýval svého otce ve svých pamětech Bod obratu. V roce 1924 odjíždí do Berlína, který v té době žije vírem kabaretů, nekonečných rejů a flámů a samozřejmě bohatého kulturního života, kterému se pak dostane jméno „goldener Zwanzinger“, zlatá dvacátá. Zdá se totiž, že nejhorší má Německo za sebou, inflaci se snad podařilo zkrotit, je tu první mírná konjunktura a snad i představa jakýchsi nových začátků.
„Mladý osmnáctiletý Němec chtěl tenkrát začít novou literární dráhu. Jak to udělal?“ Takovou řečnickou otázku si Klaus Mann pokládá v páté kapitole svých, už zde zmíněných, pamětí Bod obratu. Tu kapitolu z let 1924–1927 přímo nazval Zbožný tanec, tedy stejně jako nazval novelu, která je plodem těch let.
V pamětech je to kapitola plná dějů a životních peripetií, na které byl ostatně Mannův krátký život bohatý. Dočteme se tam právě o těch okolnostech, které jeho literární dráhu zahájily, o tom, jak byla otcova slova dvojsečná: na jednu stranu mu otvírala dveře, na druhou nebylo vůbec jisté, není-li větší zájem o jeho jméno než o jeho výtvory. Mnoho místa tam věnuje svému vstupu do divadelního prostředí, protože to je první jeho umělecká štace: zde, v berlínských a pak hamburských kabaretech, se dá dohromady „hvězdná čtveřice“ sestávající ze sourozenců Mannových Klause a Eriky, herečky Pamely Wedekindové, dcery slavného dramatika Franka Wedekinda, a herce Gustava Gründgense, který se stane osudovou postavou Klause spisovatele, neboť mu na konci 30. let poslouží jako předloha pro herce, který se zaprodal nacismu, v jeho nejslavnější knize, románu Mefisto.
Coming out za Výmarské republiky Ale to ještě uplyne hodně času, tady jsou všichni teprve na začátku a Klaus je mladík, který je čerstvě zasnoubený s Pamelou, což se ukáže jako nedorozumění. Zbožný tanec, který píše stále ještě jako její snoubenec, jí aspoň připíše v dedikaci, možná jako omluvu či vysvětlení.
V oné kapitole pamětí, kde vypočítává skoro každou esej, kterou tehdy napsal, se téměř o Zbožném tanci nezmiňuje. Stačí, že se tak jmenuje celá kapitola. Jako by se mělo za samozřejmé, co je tedy obsahem knihy, a není nutné se k tomu obzvláště vracet. Kdo to četl, je mu to jasné, kdo ne, toho není nutné zasvěcovat.
Důležité přitom je, že Zbožný tanec vůbec není o homosexualitě jako o „sexuální orientaci“ a už zcela tu chybí nějaké scény, které bychom mohli nazvat skandálními, a to i na tehdejší poměry. Je tu postava démonického bisexuála Nielse, pod jehož prvním pohledem okamžitě klesnou Andreasovi kolena a ozáří jej blesk poznání. Ale to je spíš takový symbol, takový supersexuální „panák“, kterému podléhají všichni kolem, přičemž láska Andreasova je nejopravdovější a nejtragičtější. Miluje ho, ale pravděpodobně platonicky, je jím váben a hned zrazován, je ochoten vychovávat jeho dítě, které Niels zplodí s jeho bohémskou přítelkyní Franziskou. Je to fantom, možná kdesi mohl mít předobraz, možná třeba i onen „Mefisto“ Gründgens, který byl údajně jeho milencem, v každém případě byl manželem jeho milované sestry Eriky.
To všechno je ale nepodstatné a navíc překryté námětovými a obsahovými rekvizitami té expresionistické doby: zmatek, chaos, vír a karneval, citová přeexponovanost a jakási permanentní smyslová závrať. Nejvlastnějším prostředím jsou lokály bohémy, kabarety a šantány, chudé penziony s živořícími existencemi, které se přesto účastní toho velkého reje, jenž velkoměsto nabízí: jako dokument nebo příloha k obrazům německého expresionismu.
Zbožný tanec je novela neobyčejně talentované a předčasně kulturně vyspělé mladé duše, která mermomocí chce sepsat a vyslovit všechno, co ji jímá a omračuje, co ji táhne kamsi do závratí a hlubin, kterých se leká a zároveň je sama jimi přitahována. Je to překypěle rozjitřená zpověď mimořádného mladíka, která zároveň chce být portrétem doby nebo aspoň mladé generace, neboť mladík je ctižádostivý.
Formou jde o „román zrání“, které má v německé literatuře obzvlášť silnou tradici a jaksi souvisí s tím, že povinností Němce je dozrát do stavu dospělosti a tak naplnit určitý společenský ideál, jenž je v Německu vystaven přísnější kontrole než kde jinde. Jenže toto dozrávání se u Klause děje právě přes zakázanou lásku a fascinaci mužským tělem. Takže taková iniciace je zároveň riskantním aktem, který může způsobit skandál a vyloučení. V jiném pohledu je však i omluvou svým blízkým a vykročením na svobodnou cestu, na níž už může jít bez břemene předstírání a falše – tedy coming out.
Klaus Mann: Zbožný tanec
Mladá fronta, 2009, přeložila Lenka Housková
***
Za poměrně liberální Výmarské republiky byla homosexualita trestná, byť byla spíše tolerovaná; co bylo pak, o tom není potřeba mluvit a ani Spolkové republice nesluší, že paragraf proti gayům platil do začátku 70. let.
