V rádiu právě doznívá nejnovější písnička „Labels or Love“ z filmu Sex and the City, v níž americká zpěvačka Fergie zpívá: „Manolo (Blahnik) a Louis (Vuitton) jsou vše, na co myslím, Gucci, Fendi, Prada, lidi, toho jsou mraky. Já jsem prostě blázen do značek, zatímco jiný holky jen ležej a čekaj na lásku.“ Já, s brýlemi Gucci z loňské kolekce na očích, divoce kývám hlavou do rytmu, zatímco ve svém novém miniautíčku, které budu splácet ještě minimálně několik desítek let, čekám na křižovatce v centru Prahy. Fergie končí píseň větou, že láska je jako přehlídkové molo, a já mám náhle nutkavý pocit podívat se vpravo. Ke křižovatce právě dorazil nejnovější mercedes se staženou střechou, za jehož volantem sedí sotva dvacetiletý mladík. A co hůř, jeho brýle Gucci jsou z nejnovější kolekce.
Mé sebevědomí kleslo tak nízko, že níž padají už jen džíny Replay tančícím mladíkům z pražského K. U. Baru. Co tohle dítě dokázalo, že si může svůj vysolárkovaný zadek vozit v autě za dva miliony, zatímco já makám od rána do rána, aniž bych si mohl dovolit brýle z nové kolekce? Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub a zkusím se nenápadně zamotat mezi pražskou zlatou mládež, ačkoli jsem na ně ve svých pětadvaceti už mírně přestárlý.
Bojové přípravy Hned druhý den jsem se vydal na party spojenou s módní přehlídkou a prezentací nových šperků Calvin Klein, která se zdála být ideálním místem pro setkání se zlatou mládeží. Aby také ne! Šperky zde na polonahých tělech předváděly pseudocelebrity typu Agáty Hanychové či Dominiky Mesárošové nebo solárkem vysušených finalistů soutěže Metrosexuál roku.
Když jsem viděl tu přehlídku svalů a silikonu, došlo mi, že vmísit se mezi zlatou mládež nebude ani s kšiltovkou Ed Hardy tak jednoduché, jak jsem si myslel. Proto jsem ještě ten večer vyrazil potrápit své ochablé svalstvo do posilovny. Abych mezi zlatými dětmi nevyčníval, rozhodl jsem se zajít si i na solárko, kde jsem nebyl nejméně tři roky. Snad i proto mě překvapil komfort, který nové přístroje nabízejí. Do uší mi hrála příjemná hudba a tělo osvěžovala parfémovaná tekutina, takže jsem vůbec necítil, že se má kůže pomalu, ale jistě začíná škvařit.
Druhý den jsem se probudil už v šest a v bolestech se přesunul do koupelny! Záchvat smíchu nad mou blbostí vzápětí vystřídal záchvat bolesti při oblékání. Chtěl jsem umřít ve vaně plné ledu, ale musel jsem vyrazit do obchodů za prací, takže se nedalo nic dělat.
Pomalu a neohrabaně jsem se pohyboval pražskými ulicemi. Kalhoty otírající se o stehna mi při každém kroku působily nepopsatelné utrpení. Když jsem pak vešel do jednoho z luxusních obchodů, kde džíny Dolce&Gabbana visí hned vedle šatů od Cavalliho a kde pofukuje příjemná klimatizace, rozhodl jsem se tam zdržet trochu déle. A udělal jsem dobře.
„Tak sem včera byla v Lajfu (nový pražský klub Life – pozn. aut.),“ slyším, jak si v rohu obchodu povídají dvě evidentně „zlaté“ prodavačky. „Představ si, dala sem tam éčko a vůbec nic to se mnou nedělalo. Já už fakt nevím, hned sem byla k. o.,“ popisuje barvitě jedna a druhá jí hned nadšeně odpovídá: „Nejsi blbá? Nemáš to žrát. Zkoušela si někdy sníh?“
V tu chvíli jsem pochopil, že se nebaví o vtipném silvestru na horách, ale o oblíbené zábavě pražské zlaté mládeže, o které jsem snad ani nechtěl vědět podrobnosti. Raději jsem i přes veškerou bolest zmizel, aby mi ze soucitu náhodou nenabídly nějaký ten „sníh“.
Když jsem se večer konečně namazal panthenolem a snědl pár růžových tabletek proti bolesti, sedl jsem si k počítači, abych se se zlatou mládeží spojil alespoň virtuálně.
Máma má mísu. Ehm, kasino Měl jsem štěstí. Na ICQ se právě přihlásil můj dvaadvacetiletý kamarád Jakub, který zrovna tráví prázdniny v Kalifornii. Jen pro upřesnění, Jakubova matka vlastní v centru Prahy několik restaurací a velmi výdělečné kasino, takže jsem usoudil, že Jakub bude ideální „zlatý“ pozorovací objekt. Ještě než jsem se ho stačil zeptat, co je u něj nového, zásobil mě aktuálními fotografiemi ze svého nového iPhonu, na nichž byl on sám... On – v mikině Louis Vuitton, on – v kalhotách Gucci, on – v triku Armani Exchange, on – s taškou Prada, on – v luxusním hotelu na Rodeo Drive... Ibuprofen náhle přestal účinkovat a prsty samy začaly křečovitě psát otázku: „Pane bože, ty jsi vykradl Americkou národní banku?“.
Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat. „Ále, matka pustila nějakou korunu, tak si trochu užívám... To víš, ta nová písnička od Fergie mě hrozně ovlivňuje!“ Neodpověděl jsem. Okamžitě jsem se odpojil a zůstal jsem tupě zírat do monitoru! Copak se svět zbláznil?!
Kdo je tu divný?
Tenhle magor utrácí matčiny miliony za ohyzdné mikiny s logem LV, které Marc Jacobs zřejmě navrhoval v jednom ze svých špatných dnů, prodavačky s průměrným platem utrácejí v nejdražších barech v Praze za sněhové radovánky, a moje rodina si přesto myslí, že jsem divný. Ano, přiznávám se. Občas si zajdu na večeři do drahé restaurace nebo na mrkvový koláč do Bakeshopu, mám osobního trenéra, kadeřníka i svou oblíbenou masérku a miluji módu. To však ještě neznamená, že patřím ke zlaté mládeži! Chce se mi říci „díky bohu“. Raději ale přeladím rádio a spolu s Meryl Streepovou si zvesela zazpívám: „I work all night, I work all day, to pay the bills I have to pay!“
