* LN V knize Jak jsme přežili komunismus píšete o tom, jak jste jednou v Praze platila v taxíku dvakrát víc, když jste mluvila anglicky, než když jste to podruhé zkusila s chorvatštinou. Jela jste z letiště taxíkem i tentokrát?
Ne, přítel mě vyzvedl, protože právě nechtěl, abych musela jet taxíkem. Ale všude v postkomunistických státech je to podobné, teď jsem byla v Sofii a taky mi hned všichni říkali, ať si dám pozor a užívám jen jednu určitou firmu. Totéž v Bukurešti. Změnil se politický systém, ale mentalita se tak rychle změnit nedá.
* LN Takže si lidé stále nemyslí, že práce a peníze souvisejí?
Lidé jsou nešťastní, protože jejich země se staly součástí Evropské unie, ale jim to spokojený život nepřineslo. Mylně se totiž domnívali, že se automaticky všechno zlepší. A druhou věcí je, že kolem sebe vidí plno příkladů toho, že zbohatnout lze díky korupci… Soused přes noc zbohatl, protože měl dobré kontakty, a tak leccos zprivatizoval… To také nahrává populismu, protože se může říkat: Tak jsme chtěli demokracii, a vidíte, co teď máme. Spojuje se kapitalismus s demokracií. A je zde rovněž silná nostalgie, což ale není stesk po socialismu, nýbrž po pocitu bezpečí.
* LN A jak je to s osobní svobodou? Je omezována pouze v totalitních režimech?
Naše soukromí je hodně limitováno, jako důvod se uvádí strach a ochrana, která nabývá podoby kontrolování telefonních hovorů, elektronické pošty… Jenže kdo bude kontrolovat ty, co nás kontrolují? Samozřejmě se tyto informace používají, jak politici potřebují.
* LN Napsala jste, že kvůli tomu, že jste vyrůstala v Titově Jugoslávii, nemáte ráda „my“, jen „já“.
Nejde ovšem jen o důsledek komunismu, ale také o nacionalismus, který se dá velmi dobře ideologicky využít, což lidé z Balkánu důvěrně znají. Individualizace je dlouhý proces, navíc někdy jí nepřejí ani média, která dělají naprostý opak toho, co by dělat měla – jsou součástí propagandy. Dobrý příklad je Amerika po 11. září.
* LN Takže v bývalé Jugoslávii byly národnost a náboženství důležité?
Právě že ne. Naučili jsme se žít pohromadě a padesát let to bylo bez problémů. Socialismus byl samozřejmě ateistický, nicméně jste mohl jít do kostela. Nebylo to ale nic zásadního – chorvatští křesťané žili vedle bosenských muslimů a srbských pravoslavných. Pak se to ale pokazilo v důsledku působení politiků, kteří začali hrát na nacionální kartu, aby si udrželi moc. Proto potom taky byla válka.
* LN Problém byl asi také v tom, že těmi nacionalisty byli komunisté.
Víte, v Jugoslávii to bylo jiné než u vás. Vy jste byli okupováni Sovětským svazem a váš komunismus byl řízen tamními komunisty, ale my jsme měli vlastní komunismus, svou komunistickou revoluci a to, čemu se říkalo socialismus s lidskou tváří. A s ním se moje generace cítila spřízněna, neměli jsme žádnou potřebu se proti němu vymezovat. U nás nebyl žádný disent. Vy jste měli Havla, my nikoho – protože na nás komunismus nevyvíjel takový nátlak, aby vznikla nějaká alternativa. A když režim zkolaboval, nejlépe připraveni a zorganizováni byli opravdu komunisté a nacionalisté. A Miloševič byl komunista i nacionalista…
* LN Je dnešní rozdělení Jugoslávie na národní státy prvním krokem k dlouhodobému míru?
Jistě, ale je tu to, co nazývám balkánským paradoxem. Jugoslávie se rozpadla, následovaly války, které měly spousty obětí, mnoho lidí ze země uprchlo… A pak se ustavily jednotlivé státy… Hned dalším krokem ale bylo škemrání, aby se staly členy Evropské unie. Což znamená obětování části politické suverenity. Proč tedy, proboha, byla válka, proč všichni chtěli samostatné státy, když se pak derou do Evropské unie?
* LN Napsala jste také knihu Ani mouše by neublížili o procesech s válečnými zločinci probíhajících v Haagu. Můžete po této zkušenosti opravdu říci, že platí definice: Zlo je nedostatek empatie?
Myslím, že je výstižná. Nikdo nemá na čele napsáno, že je zlý. Máme často tendenci dělat z takových lidí monstra, a my že jsme obyčejní lidé… To nemusíme zůstávat jen v bývalé Jugoslávii.
* LN Takže myslíte, že to je „normální“?
Dá se to tak říci, v každém z nás ta potencialita je, v někom samozřejmě více, v někom méně, a hodně záleží na okolnostech, zda se projeví.
* LN A co jiné temné období chorvatské minulosti? Mám na mysli fašistické ustašovce v době druhé světové války. Jak moc se o tomto období dnes v Chorvatsku může diskutovat?
Uf, to je velmi složitá otázka… Protože Chorvatsko bylo před současnou republikou nezávislé pouze jedinkrát, a to právě v tomto období 1941–1945. Když pak v 90. letech nastoupila nová vláda, tak se o tom, že tehdy vládli ustašovci, nemluvilo, zdůrazňovalo se jen, že Chorvatsko bylo nezávislé. Nezávislé sice bylo, ale šlo o fašistický stát. Po roce 1990 se tak do Chorvatska vrátila i spousta zločinců. Třeba muž, který byl velitelem v koncentračním táboře Jasenovac, přijel z Argentiny a byl oslavován jako hrdina. Potom ale Izrael požádal o vydání, protože byl na seznamu válečných zločinců.
* LN Takže se i nadále minulost přepisovala, jak se hodilo...
Za války v Chorvatsku proti sobě stáli komunističtí partyzáni a ustašovci. Po vítězství komunistů jsme se učili, že v Jasenovaci zahynulo sedm set tisíc lidí, přičemž pravda je, že jich bylo šedesát tisíc. Takže jsme byli postupně vystaveni dvěma extrémním náhledům na minulost, každá strana si to zkrátka přibarvila ve svůj prospěch. A tento rozpor trvá dodnes. Náš stát má sice antifašistické základy, ale mohl vyjít překlad knihy Mein Kampf a na koncerty velmi populárního
Slavenka Drakuličová
Narodila se v roce 1949 v Rijece. V Záhřebu vystudovala sociologii a komparatistiku. Od roku 1976 publikuje články jak doma, tak v zahraničí. V roce 1984 vydala první knihu esejů Smrtelné hříchy feminismu, o tři roky později debutovala i jako prozaička románem Hologramy strachu. V českém překladu vyšel soubor esejů Jak jsme přežili komunismus (2006) a kniha Ani mouše by neublížili (2006) s podtitulem Váleční zločinci před haagským tribunálem. zpěváka chodí lidé v ustašovských uniformách a hajlují. Před týdnem měl koncert v Záhřebu, kde bylo sto tisíc lidí. A to je policií tolerováno.
* LN Stále si myslíte, že komunismus padl proto, že nebyl dostatek toaletního papíru, jak jste napsala v jednom eseji?
Jistě. Je to ale metafora toho, že komunistické vlády nebyly schopné zajistit základní věci – od toaletního papíru až po svobodu projevu a dodržování lidských práv.
* LN Jak jsou na tom Chorvaté se smyslem pro humor?
Myslím, že ho příliš nemáme. To není jako Hrabal a další čeští autoři. Nerada sice mluvím o národní mentalitě, ale někdy je to příhodné, třeba právě, co se týče malého smyslu pro humor u nás Chorvatů – což se mi tedy nelíbí.
* LNA nepřipadá vám divné, že český novinář s chorvatskou autorkou mluví anglicky?
To je proto, že jak lidé z bývalé Jugoslávie, tak lidé odsud se vždy víc než o své sousedy zajímali o to, co se děje na Západě. Také jsme se učili především anglicky, německy či francouzsky. A pak je to také problém Evropské unie. Vždycky existovalo něco, čemu se říkalo lingua franca. Tak, pokud se dnes chceme domluvit, mluvíme anglicky, dobře... Aby ale bylo zachováno zdání rovnosti, tak se každý hloupý dokument v Bruselu překládá do jazyků všech členských zemí, což je velmi drahé. Malým státům, jako je Slovinsko či Slovensko, které se samozřejmě cítí nejvíce ohroženy, by ale daleko více pomohlo, kdyby tyto peníze dostaly na zachování či rozvoj jazyka, literatury či médií.
* LN Tento festival je věnován roku 1968. Jak jste jej prožívala vy?
Brala jsem tehdy doslova slogan „Make love, not war“. Takže jsem se milovala, také se mi brzy narodila dcera…
