Po svém nástupu sliboval ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, že velké nemocnice oddlužovat nebude. Teď odpustil Všeobecné fakultní nemocnici a Fakultní nemocnici v Motole dluhy v celkové výši 1,2 miliardy korun. Na systémovou reformu zdravotnictví tím rezignoval. Jde cestou nejmenšího odporu. Regulačními poplatky a spoluúčastí zvyšuje tlak na pacienty. Proti drahým nemocničním kolosům je bezmocný. A přitom právě na ně si pacienti nejvíc stěžují. Vadí jim špatná strava, neútulné prostředí, strohé chování personálu.
Není nad osobní zkušenost.
Koncem roku jsem se důvěrně seznámil s chodem motolské nemocnice při hospitalizaci naší dcery. Zlomila si čtyři obratle a několik dní ležela na dětské ortopedii. Asi největším utrpením bylo pro malé pacienty bezohledné a zbytečné ranní buzení na měření teploty.
Po propuštění jsme se s několika rodiči osmělili požádat ministra, aby tento zlozvyk metodickým pokynem změnil.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Odpověď přišla po mnoha urgencích za tři měsíce: „Ministerstvo zdravotnictví postoupilo Váš podnět k prošetření FN Motol. Ze stanoviska nemocnice vyplývá, že buzení pacientů na Klinice dětské ortopedie je v souladu s provozním řádem kliniky. Ministerstvu nepřísluší do tohoto řádu zasahovat.“ Stížnost vyřídil ten, proti kterému směřovala. Přijmout jakékoliv opatření, které by přizpůsobilo chod velkých nemocnic potřebám pacientů, je nad síly ministerstva.
Typické „zlotvorné“ prostředí Většina úředníků i zdravotníků jsou v civilním životě nepochybně slušní lidé. Proč se ale v profesi chovají stroze, bezohledně a nepřístupně? „Abychom porozuměli antisociálnímu jednání jedinců, přisuzuji situačním proměnným větší význam, než je zvykem v tradiční psychologii,“ tvrdí profesor Phillip Zimbardo ze Stanfordovy univerzity.
Prokázal to ve známém experimentu, kdy ze studentů dobrovolníků vybral čtyřiadvacet fyzicky i psychicky nejzdravějších a losem jim přidělil role vězňů nebo dozorců v umělém vězení. Pokus musel být po šesti dnech předčasně ukončen. „Dozorci“ začali „vězně“ ponižovat, týrat a urážet. „Vězni“ se začali hroutit. Ukázalo se, že v určitém prostředí a za určitých okolností se může chovat krutě prakticky kdokoliv, pokud k tomu má svolení vyšší autority.
Nemocniční kolosy jsou právě takovým „zlotvorným“ prostředím. Medicína je právě takovou autoritou. Pacientovi osud určil roli ne-mocného. Bíle uniformovaný lékař je mocný. Je na něm, aby rozhodl, co je a co není nemoc. Může pacientovi hospitalizací zabránit v pohybu. Omezit jeho kontakt s rodinou. Stanovit mu příděly jídla. Kdykoliv jej budit. Nutit jej užívat chemické léky nebo mu operací odstranit část těla. Ze Zimbardova experimentu vyplynulo, že lidé, kteří přijmou nějakou shůry definovanou roli, například všemocného lékaře v nemocnici, ji přestanou hrát a začnou ji žít. Zneužití této moci je možné zabránit zase jen změnou prostředí.
Předpokladem kvalitní medicíny je osobní vztah lékaře a pacienta. Pro jeho vytvoření ovšem musejí být vhodné podmínky. Podle britského antropologa Robina Dunbara, autora teorie kapacity sociálního kanálu, je maximální počet lidí, kteří mezi sebou mohou mít kvalitní společenský vztah, sto padesát. „Při této velikosti lze plnit rozkazy a udržovat kázeň na základě osobní loajality a přímých mezilidských kontaktů. U větších skupin to není možné,“ říká Dunbar.
V knize Bod zlomu to novinář a spisovatel Malcolm Gladwell dokládá příkladem skvěle fungující americké firmy Gore, která vyrábí vodovzdorné látky a speciální kabely. Firma sídlí v malých budovách, nemá klasické šéfy, žádná organizační schémata ani rozpočty. Když se vyskytne nějaký problém, každý ví, za kým má zajít, a okamžitě jej vyřeší. Mezilidská pouta jsou přitom formou tlaku na okolí: jestliže se s někým znáte, záleží vám na tom, co si o vás myslí, a chováte se slušně. Ve chvíli, kdy počet zaměstnanců některé z divizí firmy překročí sto padesát, vytvoří se divize nová.
Ideální prostředí pro korupci To je návod k řešení problémů velkých nemocnic. V prostředí, kde lékař nezná pacienta a pacient nezná lékaře, se totiž kvalitní, na mezilidských vztazích založená medicína programově dělat nedá.
Nemocniční kolosy svojí velikostí, způsobem organizace a soustředěním na produkci výkonů bezprostředně ohrožují zdraví pacientů. Nelze je řídit, nelze je kontrolovat, nelze je zaplatit. Skýtají ideální podmínky pro korupci a uspokojování zájmů dravých podnikatelských skupin medicínskofarmaceutického komplexu. Možná právě proto mají takovou podporu státu.
***
Nemocniční kolosy svojí velikostí, způsobem organizace a soustředěním na produkci výkonů bezprostředně ohrožují zdraví pacientů
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| JAN HNÍZDIL, lékař a publicista
