Když se v roce 1946 konalo v Ženevě basketbalové mistrovství Evropy, vypravilo se na něj i čtrnáct československých reprezentantů. Po šesti letech války byl šampionát první velkou sportovní akcí, kde se osvobozená republika mohla představit. Úspěch, jaký měl přijít, nečekal nikdo. A možná to bylo i kvůli tomu, že československý tým před každým zápasem přísahal na jako dlaň malou krabičku s hlínou z pankráckého popraviště.
Krabička s prstí z popraviště na Pankráci v Praze. Basketbalisté na ni...
Zadní strana krabičky s prstí z popraviště na Pankráci v Praze. Basketbalisté...
Památeční předmět, kolem kterého se v roce 1946 semklo celé družstvo, však nedávno ukradli zloději. Ztratil se společně s dalšími cennostmi z bytu Hany Ezrové, basketbalové kapitánky národního týmu v letech 1947-1957 a manželky Josefa Ezra, loni zemřelého medailisty z ženevského šampionátu. Jednalo se běžné vykradení bytu. Zloději podle všeho vůbec netušili, co odnáší. "Když v té rychlosti uviděli mezi cennostmi krabičku s trikolorou, tak ji vzali," usuzuje sportovní komentátor Jakub Bažant, jenž příběh talismanu dlouhodobě sleduje.
Odměna pro nálezce
Pro manžele Ezrovy byl basketbal vášní. Nejenže Československo úspěšně reprezentovali na světových turnajích, ale jako trenéři vychovávali prvoligové hráče i děti. Krabička s trikolorou, kterou chtěla paní Ezrová v budoucnu předat do muzea, jež vzniká v Praze, je jedním ze symbolů, který představoval život její i manžela. Kdyby se krabička našla, byla by jednou z hlavních ozdob muzea. Basketbalová federace pro to už oznámila, že případného nálezce odmění, a to až deseti tisíci korunami v případě, že bude krabička kompletní, naprosto neporušená.
Na basketbalovém mistrovství Evropy v roce 1946 v Ženevě se Čechoslováci stali mistry Evropy. Jejich cestu ke zlatu doprovázela po celou dobu právě krabička s prstí z pražského pankráckého popraviště. „Strašně chtěli vyhrát, ale chtěli vyhrát nejen kvůli tomu, že jsou to sportovci, každý sportovec chce vyhrát, ale oni chtěli vyhrát pro to Československo,“ popisuje sportovní komentátor a spoluautor knihy Nebáli se své odvahy Jakub Bažant.
Vlastenci na hřišti
Už odjezd reprezentantů na mistrovství v Ženevě v roce 1946 doprovázela nervozita a napětí, zda kvůli nevyřízeným pasovým formalitám vůbec opustí Československo. Celá příprava se musela stihnout během pár dnů: sraz hráčů čtyři dny před odjezdem, pouhé dva tréninky na Strahově, nákup vybavení na poslední chvíli. Státní znak mimopražským hráčům přišívala na sokolská tílka matka tehdy 23letého rozehrávače Josefa Ezra.
Vše nakonec dopadlo dobře, a hráči tak na turnaj odjížděli s hrdostí a nadšením, že budou reprezentovat osvobozenou republiku. Svou účast na mistrovství prožívali bez nadsázky vlastenecky.
Vítězné basketbalové mužstvo na mistrovství Evropy v Ženevě v roce 1946.
Před každým zápasem hráči přísahali na krabičku, kterou s sebou pravděpodobně vzal trenér týmu doktor František Hájek. A dokonce velmi často, snad před každým zápasem, zpívali písničku Ktož jsú boží bojovníci.
„František Hájek byl psychiatr, takže se nezabýval jen basketbalem, ale i duší hráčů. A to není nadnesené. Dneska to vypadá staromódně, ale on s těmi hráči výborně pracoval a motivoval je. Je velmi pravděpodobné, že to byl právě on, kdo uložil do krabičky hlínu z pankráckého popraviště,“ říká Bažant.
Taktika? Není
Výsledek mistrovství vyrazil světu dech - zvítězili hráči z Československa. Svou cestu vzhůru navíc ověnčili několika senzacemi. Šokující byl již první zápas, v němž náš tým porazil domácí hráče ze Švýcarska, kteří trénovali po dobu války a hráli tvrdě. Další zápas pak musel pivot Ladislav Trpkoš odehrát bos, protože při prvním zápase roztrhal své jediné kecky.
Z našich hráčů se okamžitě staly hvězdy. Novináři, kteří vyzvídali taktiku, dostali od Ladislava Trpkoše nečekanou odpověď: „Spočívá v tom, že žádná není.“ Výrok nelze brát doslova - tým nehrál bez jakékoli strategie, avšak důležitější bylo zapálené nasazení hráčů, naprosto stmelený týmový duch a úžasná sportovní všestrannost (většina z nich se věnovala současně několika sportům, zejména volejbalu a házené). Tím hlavním motorem pak byla láska k basketbalu a vlasti.
Fotka z roku 1984 ukazuje 3 mistry Evropy v basketbalu po téměř 40 letech a...
Úspěch našich basketbalistů byl nevídaný a ohlas měl i u veřejnosti. „Skoro jako fotbal,“ doplňuje Bažant. Domů se čerství mistři Evropy vrátili jako hrdinové. Jan Masaryk je přirovnal k diplomatům, kteří národ významně reprezentovali po stránce sportovní i politicko-propagační.
Ukradené symboly
A co se stalo s amuletem našich hráčů, krabičkou s pankráckou prstí v trikoloře, po mistrovství? Snad se někde ztratila, vzpomínal ještě před třemi lety jeden z tehdejších reprezentantů a nejlepších basketbalistů 40. a 50. let Ivan Mrázek.
Na návštěvě u paní Ezrové, manželky basketbalisty Josefa Ezra, byl proto Jakub Bažant mile překvapen, když zjistil, že krabičku po celou dobu se svým mužem opatrovala doma. Paní Ezrová si dokonce na památku schovala papírovou obálku s tkaničkami z kecek svého muže, v nichž finále na mistrovství Evropy vyhrál.
Vzácný talisman hráčů pak nechala po celou dobu tak, jak jej její muž po mistrovství přivezl. Mašlí z trikolory je tak jakoby svázán příběh obrovského úspěchu našeho basketbalu po druhé světové válce.
Basketbaloví manželé. Josef a Hana Ezrovi
 Josef Ezr, basketbalový reprezentant národního týmu na mistrovství Evropy v...  Hana Ezrová, s číslem 13, jako kapitánka basketbalového týmu na MS v Riu de Janeiru v roce 1957.
|
