Je roztomile barevné,“ hladí mě přítel po břiše a druhou rukou si zamyšleně podpírá hlavu. Pak se zvedne, jde uvařit čaj a vyvenčit Elen. Výjimečné břicho tedy skutečně mám. Modré, žluté a zelené modřiny se po něm rozpíjejí jako tuš. Aspoň že ty vpichy se rychle ztratí.
Každý pátek je to očistec. Přijdu z práce, udělám, co ještě jde, než mě opustí všechny síly. Pak si píchnu injekci a přesunu se do postele. Zavřu oči. Otevřu je a koukám se z okna na les otřískaných paneláků. A už to začíná. Třesou se mi ruce, v puse mám kovovou pachuť a vybíhám na záchod. Sobota je stejná.
Na začátku roku to bylo ještě o mnoho horší. Seděla jsem sinalá na míse a v jednom stejném okamžiku jsem dopřála průjmu i zvracení, ať si jdou. Tehdy jsem pochopila, jak skvělého chlapa mám. Vzal hadr a beze slova to uklidil. Sama nevím, jestli bych tohle pro někoho udělala. Štítila bych se i vlastních výměšků, natož cizích. Je to rok, co mi doktor řekl, že moje játra jsou naprosto zubožená. Vypadají jako játra starce, který to s kořalkou odjakživa myslel vážně. Na mém obličeji není ještě známky stárnutí, bylo mi třicet. „Slečno, máte žloutenku typu C,“ sdělil mi lékař a dlouho zíral do papíru s rozborem krve. Tak jak to bývá, nemohla jsem uvěřit, že mluví opravdu o mně, že to moje játra jsou možná napadená cirhózou.
Tehdy jsem ani nevěděla, jak vážné to je. Kývla jsem, že podstoupím roční léčbu. Ten vir napadá zdravé buňky jako nějaká nenasytná šelma. Je jen jedna jediná šance, že lék zabere. Když to nedopadne, zbývá dieta, která může smrt následkem postupující cirhózy jater jen oddálit. Nešlo mi to do hlavy. Kde se to ve mně vzalo? Žila jsem přece vždy zdravě. Copak by mohla být na vině jedna transfuze krve ve špitále před pár lety? Ale to je tak málo pravděpodobné, jako že jsem „céčko“ koupila pohlavním stykem. Aspoň to říkal doktor. Nevím. Vždycky jsem si připadala slabá. Nejsem šnek, co má ulitu, jsem spíš ten slimák, no.
Polovina lidí léčbu žloutenky vzdá do půl roku. Mám deprese, k lidem kolem sebe jsem přestala cokoliv cítit. Naslouchám nepřekonatelné apatii. Přítel není spokojený, náš vztah visí na vlásku. On ale říká, že počká, až léčba skončí. Teprve potom to prý zase budu já, jakou mě poznal před dvěma lety.
Dám si sprchu. Když mi voda stéká po zádech, cítím, jak mi po nich kloužou taky celé prameny mé někdejší hřívy. Vždycky mi holky záviděly husté světlé vlasy. Teď jich mám sotva polovinu a už se zastavuji před výlohou s parukami. Pleť mám suchou a oloupanou. Ale co je hlavní, nemůžu žít. Jen tak hniju. Až léčba skončí, vyrazím tancovat, začnu cvičit, slibuji si, že všechno dohoním. Teď je to, jako bych žila ve vajíčku. Po skončení léčby přitom nezbývá než půl roku čekat. Pak udělají test. Jestli tam virus bude, dávají mi maximálně patnáct let. Jestli tam nebude, budu muset po celý zbytek života chodit co kvartál na test. Už nikdy neuniknu strachu, co přinese sestřička za výsledky…
Tak kde se to k čertu vzalo? Že by to bylo skutečně tím dávným večerem v klubu, kde se na záchodcích souložilo s lolitkami a drogy se sjížděly ve velkém? Tehdy mi bylo šestnáct a byla jsem zlomená. Bylo mi všechno jedno, i to, jestli chcípnu. Když jsem přes týden slyšela hrát z rádia taneční hudbu, už jsem chytala slinu, začala poskakovat. Chtěla jsem perník. Byla to legrace, když jsem tehdy večer vyšla z klubu ven na ulici se šesti cizími kluky. Chtěla jsem si dát. „Máte na prodej něco suchýho? Já jenom šňupu,“ ptala jsem se. „Ne, jen do buchny. Ber, nebo nech bejt,“ řekli mi. Tři z nás jsme plivli do lžičky na bílý prášek a zamíchali to ztupenou jehlou stříkačky. Vyhrnula jsem si rukáv, a když „buchna“ dokolovala ke mně, nechala jsem se nastřelit jedním z těch týpků. „Bezva, takhle ušetřím,“ bylo jediné, co mě napadlo, když do mě překvapivě malé množství bílého prášku okamžitě koplo euforii a zabalilo mě do svých hedvábných nitek. Ráno jsem se nad sebou zděsila. S fetem jsem ten den skoncovala, i s kluby a falešnými kamarádíčky. Ale ten jediný vpich do žíly mě stál zdraví. Doktorovi to vyprávět nebudu. Nakonec je to jedno. Co se stalo, nedá se odestát.
O autorovi| podle vyprávění Kamily Joskové napsala Linda Kholová
