Galerie Rudolfinum je jednou z mála „značek“ na výstavní scéně. Nepoutá pozornost kontroverzními kroky svého šéfa, nýbrž stabilní kvalitou. Mít výstavu v Rudolfinu je pro české výtvarníky prestižní metou.
V analýze, s níž šel Vladimír Darjanin do konkurzu na ředitele filharmonie (pod niž Rudolfinum spadá), najdeme na margo galerie jen stručné, ale uznalé zmínky o instituci s „jedinečným postavením“ prezentující „špičkové umělce a osvědčené mezinárodní projekty“, která „si vede dobře jak po stránce obsahové, tak určité ekonomické výtěžnosti“. Výtka, že galerie „jako by snížila důraz na marketing“, v době, kdy rudolfinská expozice Damiena Hirsta pronikla na první stránky novin, působí matně. Jinými slovy, na záměr odvolat ředitele, který určoval profil galerie, neukazovalo naprosto nic. Přesto s ním Darjanin vyrukoval, ještě než se stačil ujmout funkce.
Reakce výtvarníků, již vzalo v potaz i ministerstvo kultury, ho nyní donutila k ústupu. Ale nejde o nedůvěru k jednomu manažerovi. Jestliže zvítězil v konkurzu, je třeba se ptát, k čemu takové konkurzy jsou, když výsledkem je neúcta k lidské práci.
Čtěte Téma na straně 2
