* LN Román je sestaven z deníkových záznamů dívky Nieve Guerry. Jak moc je autobiografický?
Základem pro knihu byl skutečně můj deník, který jsem si psala od dětství, ale román přináší deník umělecky zpracovaný. Jde o – dá se říci – historickou výpověď pro generaci Kubánců, kteří už neměli možnost si přečíst objektivní učebnici dějepisu... Chtěla jsem podat příběh jednoho života.
* LN A mohla kniha na Kubě vyjít?
Ne, ta je na Kubě zakázaná.
* LN Ale vy tam stále žijete.
Ano, zakázaná je kniha, nikoliv já. Kniha vychází v jiných zemích a já mohu cestovat společně s ní. Prozatím to je možné.
* LN To by mohlo naznačovat, že castrovský režim už není tak důrazný.
Kubánská vláda teď dává přednost tichu. Pokud člověk příliš nemanifestuje, něco neorganizuje, tak do vězení jít nemusí. Doufám, že mě nechají na pokoji.
* LN Ani vydání vaší knihy ve Španělsku nemělo žádné důsledky?
Měla jsem problémy už dřív, nemůžu tedy pracovat v televizi, nemůžu publikovat, ale nikdy jsem nebyla výrazně pronásledována. Moje matka mi vždycky říkala, že nesmíme být paranoidní a za každými dveřmi někoho očekávat... Nepovažuju se za žádnou hrdinku, jsem spíše kronikářka.
* LN Takže jste se ani nepokoušela, aby kniha Všichni odcházejí na Kubě vyšla?
Pokoušela jsem o to, mluvila jsem s ředitelem Literárního ústavu a on řekl, že to není možné. Nicméně se nyní rýsuje určitá možnost, že by na Kubě mohla vyjít má kniha poezie, stará se o to barcelonská agentka. To by byl první krůček k možnosti publikovat... Myslím ostatně, že takhle postupuje celá moje generace: nikoliv dělat revoluci, ale krůček po krůčku získávat víc a víc prostoru...
* LN Nebojíte se toho, že kdyby se povedlo vaši poezii na Kubě vydat, v budoucnu by vám mohla být kniha vydaná za Castrova režimu přičtena k tíži?
Když píšu, nemyslím na sebe, ale na čtenáře, proto si myslím, že je důležité, aby se kniha dostala k lidem. Jinak by za posledních padesát let nemohlo na Kubě vyjít nic. Nebojím se toho, co o mně kdo řekne, bojím se ticha. A stejně mám „jejich“ školy, nakupuju v „jejich“ obchodech, chodím do „jejich“ nemocnice.
* LNA nepřemýšlela jste nyní po evropském úspěchu knihy Všichni odcházejí znovu o tom, že z Kuby odejdete?
Za úspěch považuju, že jsem tu knihu mohla vydat, a zároveň zůstat doma, že můžu podávat svědectví o tom, jak to na Kubě vypadá, že můj hlas může zaznívat odtud.
* LN Jaká tedy je na Kubě současná situace, protože čteme o tom, že disidenti jsou ve věznicích, na pizzu se místo sýra dávají prezervativy...
Situace je pořád obtížná. Disidenti jsou opravdu stále zavíráni, nutno ale dodat, že se jedná o novináře, kteří dělají zpravodajství, což je něco jiného než psaní beletrie... A co se týče té pizzy, k něčemu takovému asi došlo, mluvívá se o tom, v 90. letech se třeba bifteky dělaly z hadrů nebo z kůry grepů. Jsou to ale takové historky přispívající k bizarnímu obrazu současné Kuby.
* LN Takže, čistě hypoteticky, když přijedu na Kubu, tak můžeme spolu jít na pravý biftek a vás se pak nikdo nebude vyptávat, co to bylo za cizince, s nímž jste se setkala?
Je možné, že byste měl větší problémy vy – abyste se na Kubu vůbec dostal. Možná by vám ani nedali vízum, nedivila bych se, kdyby vás už dávno někde vedli, protože, jak jsem si všimla, se vyjadřujete poměrně uštěpačně... Ale třeba byste mohl zkusit opačnou cestu kubánských exulantů – tedy z Miami na Kubu, a v tom případě vás zvu k sobě domů. Byl u mě už třeba i Sting.
* LN Ten ale asi na loďce z Miami nepřiplul... Můžete říci něco o své další próze?
Mám hotový rukopis knihy o spisovatelce Anais Nin, jde o stylizovaný posmrtný deník, který čerpá ze skutečných deníků a líčí 20. léta 20. století, objevují se zde i tehdejší osobnosti kultury... Nicméně nyní vyjde kniha, která pokračuje v duchu románu Všichni odcházejí. Teď se totiž snažíme vydávat současné, aktuálnější knihy. Toto je příběh o matce, která v 80. letech emigruje, a o její dceři, malířce, jež se jmenuje Nadia Guerra.
* LN Ze vzájemné hospodářské pomoci jsou pro nás nezapomenutelné kubánské pomeranče. Na co vzpomínáte vy?
Můj otec byl dramaturgem loutkového divadla a celá ta technologie, celé to umění pocházelo z Československa. A z loutkového divadla si taky pamatuju Červenou karkulku, pak mi tak táta říkal. V době dospívání se mi potom hlavou míhaly různé otázky. A tehdy mi matka dala – do novin zabalené, aby nebylo poznat, o co jde – romány Milana Kundery, Nesnesitelnou lehkost bytí a Život je jinde. Tam jsem našla všechny odpovědi. Třetí věcí je Maxipes Fík. Chtěla bych si tady jednoho plyšového koupit.
***
Otec byl dramaturgem loutkového divadla a celá ta technologie pocházela z Československa
Wendy Guerra (1970)
Vystudovala filmovou a televizní režii, mezi její učitele patřil i Gabriel García Márquez. Debutovala sbírkou Temná tribuna (1987), následovala Oholená hlava (1996). V roce 2006 pak vyšla próza Všichni odcházejí, kterou nyní publikoval Odeon v překladu Denisy Kantnerové.
