Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí...
Báseň Jiřího Wolkera odříkají po paměti téměř všichni, a to v kteroukoliv denní i noční hodinu. Mnoho let byla v osnovách středních škol, nemálo jí pomohl také přednes Janinky Pinkasové v knize a posléze ve filmu Tankový prapor. Kdy jindy se v životě setkáváme s poezií a která báseň nás zasáhne natolik, abychom si ji pamatovali až do smrti? Má poezie stále takový význam a sílu, jako tomu bývalo dříve? Když se s nástupem internetu mluvilo o konci knih, kde v tomto kontextu stály básnické sbírky?
„Populární poezie je mrtvá. Je mrtvá, je mrtvá, je mrtvá.“ Ve své slavné eseji se americký kritik John Derbyshire vyjádřil jasně. Možná udělal chybu, že si pro srovnání jejího současného stavu vybral dílo Williama Butlera Yeatse, Roberta Frosta a Dylana Thomase, protože je velmi těžké najít v současnosti spisovatelského génia podobné velikosti. Už nikdo nenatočí Sedmou pečeť, už nikdo nenahraje Bílé album. A nikdo už nikdy nenamaluje slunečnice tak, jak to dokázal v roce 1888 van Gogh. To ale není důvod ke skepsi. Poezie byla svou povahou vždycky „plaché umění“ a vždy přitahovala menší okruh zájemců než film, hudba či architektura. Od okamžiku, kdy osnovy nepřikazují učit se básně zpaměti, ze života mnohých lidí zcela přirozeně mizí. A v životech jiných – nejen básníků a čtenářů poezie – bez ohledu na rozsah povinné četby a nutnost memorování veršů v hodinách literatury zůstává.
Jak je možné, že básně, jež jsme se učili ve svých studentských letech, odpřednášíme i dnes? „V určité době vývoje je naše hormonální hladina vyladěna tak, že umožňuje básně lépe vnímat a tvořit,“ myslí si Daniel Podhradský, zakladatel nakladatelství Dauphin. Dnes jsou však školní osnovy nastavené trochu jinak. „Vše je velmi individuální,“ říká Alena Janátová ze soukromého Gymnázia bratří Čapků v Praze, humanitně zaměřeného na preferenci především filologických, jazykově-literárních a estetických oborů. „S praktickou neexistencí pevně daných osnov je výuka založená na konkrétním přístupu kantora, jeho preferenci a pochopitelně také přístupu třídy.“ U humanitně zaměřených škol se hlubší zájem o literaturu předpokládá; liberální přístup však přejímají i základní školy.
Nástup a masové rozšíření internetu poezii nijak neuškodily, spíše naopak, i když je nutné umět rozlišovat. Portály jako Totem.cz nebo Písmák.cz, které se věnují amatérské literární tvorbě včetně velkého podílu básní, navštíví denně několik tisíc uživatelů, z nichž je několik stovek aktivních: píší, komentují, diskutují, rozvíjejí talent, mají-li nějaký. Nemálo současných básníků, kteří vydali své sbírky knižně, začínalo právě tady. A jak si současného básníka představit? Jeho popis zůstává stejný po staletí. „Původní básník oživuje zanedbaná slova a skutečnost – a proto nutně nemůže vytvářet jakýkoliv trend. Ten je vždy vypozorovaný z něčeho, co už bylo. Naopak, básník je k trendům mimořádně nevšímavý, což ho vyřazuje z obecného povědomí i z obecné řeči,“ říká redaktorka a literární historička Daniela Iwashita. Je to člověk, který je svým způsobem stále příliš „pozadu“, protože má vztah k tradici, je s ní v doteku, ale také příliš „vepředu“, protože nelpí na konvencích, nemluví automaticky a vidí mnohem dál. „Poezie Máchova, Erbenova, Nerudova, Sládkova nebo Zeyerova, anebo Březinova, Bezručova, Tomanova a dalších je živá i dnes, ale živí básníci, kteří své předchůdce znají a čerpají z nich, nepíšou stejně jako oni. Tím by je, čtenáře i básně, umrtvovali,“ dodává Iwashita. Americký spisovatel Randall Jarrell na velmi podobnou notu jednou řekl: „Dobrým básníkem je ten, kdo celý život stojí uprostřed bouří a dokáže, že do něj blesk uhodí pětkrát nebo šestkrát.“
Verše v síti
„Možná jsem tomu dřív dlouho nevěřil, ale poezie je stejně živá, jako vždycky byla. Její povaha se změnila, ale existuje neuvěřitelná spousta dobrých současných básníků a básnířek. A jakkoliv to bude znít pateticky, jejich básně stále odpovídají na stejnou otázku: Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Dnešní básnictví je o obyčejném životě, o něčem, co se může stát všem z nás, o tom, co můžeme zažít. Už nemůžete ničím šokovat, ale to neznamená, že už nelze publikum ničím oslovit,“ říká Jáchym Topol a ke skvělým současným básníkům, mezi které počítá Alžbětu Michalovou, Petra Hrušku, Petra Borkovce nebo Michaelu Kouroušovou, říká se smíchem: „Měl jsem pocit, že my jsme ta poslední generace, která básněmi žije. Jak jsme tehdá s Kremličkou a Krchovským blbnuli na Klamovce! Ale tohle? Tohle je stejný.“
Internet a jeho nekonečnost má své možnosti a svá úskalí. Spíše skepticky to s ohledem na poezii vidí již citovaný nakladatel Podhradský: „Je savou houbou pro kraviny. Snadný zdroj snadných odpovědí a otázek. Jedno z pravidel informatiky tuším zní, že od jistého velkého množství informací znamenají tyto informace informaci žádnou. A tak je to i s básněmi na internetu, je jich tam mnoho, velmi mnoho, a ve výsledku žádná.“ Alespoň záblesk světla ale Podhorský vidí: „Na jednu generaci se v lepším případě narodí jeden dobrý básník a po tom, má-li trochu štěstí, zbude tak pět šest dobrých básní. Po dalších pěti šesti básnících pak zbude dobrá báseň jedna, to je tak úhrn generačního snažení v kostce. Snad máme to štěstí – a já si to myslím –, že několik básníků se mezi námi pohybuje a někteří i píší. V konkurenci to nemají nijak jednoduché, ale to básníci neměli nikdy.“ Jáchym Topol naopak v sílu sdílení věří: „Poezie byla odjakživa něčím, co se sdílelo, co bylo společné jednomu konkrétnímu kmenu. A právě v tomto sdílení, které převzal také internet a které podporují veřejná čtení, přednášení, soutěže a různá básnická klání, je poezie fantastická.“
Živý a umírající
Karel Šiktanc a Karel Piorecký sestavili vloni sborník Nejlepší české básně. Nesnaží se vsugerovat iluzi objektivity, ale výsledkem je setkání dvou subjektivních pohledů na poezii a několik desítek básní z různých periodik, sborníků, knih a internetových stránek. „Z knihy je na jedné straně patrná snaha ukázat, jak se těmto osobnostem dnes česká poezie jeví, a na straně druhé potřeba upozornit širší čtenářskou obec vůbec na fakt, že poezie se v Česku stále píše a vydává,“ píše na stránkách Respektu básník a kritik Jakub Řehák. A především: ukazuje současnou poezii jako živý organismus. Daniel Podhradský souhlasí: „Báseň je útvar živý, dokud jsme my živí, protože báseň se především žije a teprve pak se může třeba i napsat. Lyrika je jedna z mála dovedností, která nás odlišuje od světa zvířeny.“ Báseň odráží jazykem onu nepopsatelnou strukturu jazyka, bez které by řeč ani nebyla, a tudíž nás vymaňuje ze zoologie. „K nepopsatelné hrůze některých jedinců,“ doplňuje se smíchem.
Šimon, třicetiletý DJ z Prahy, si v přeplněném knihkupectví Luxor u opuštěného regálu s poezií vybírá Autentický kulovátor Víta Kremličky a Výbor z básnického díla Egona Bondyho. „Buď mě zaujme koncept, nebo jednotlivé básně. Ani se tím moc nechlubím; mám dojem, že když dneska řeknete, že kupujete, nebo dokonce píšete básně, je to divné,“ říká Šimon. Proč? „Lidé se na vás koukají jako na člověka, který zamrzl v pubertě, kdy sepisoval milostné básničky,“ říká Šimon, který poezii vnímá jako intimní věc. „Báseň funguje úplně jinak, když ji čte člověk sám. Já osobně to beru jako rituál. Básně čtu zásadně doma.“ Až na jednu výjimku projekt tzv. městské poezie, který se začátkem 90. let objevil v pražské MHD. „To byl skvělý nápad, jak přiblížit poezii lidem, a v anonymním davu si člověk tak trochu připadá sám.“
Šimonův příklad částečně vysvětluje, proč spoustě lidí připadá, že poezie z našich životů pomalu mizí. Tento pocit se nakladatelé snaží vyvrátit tím, že cestu k publiku poezii usnadňují. Mimo servírování poezie do vagonů metra je dnes běžné zaujmout současné publikum novým tvarem a spojením obrazu a textu, například v originální koncepci autorských fotografií a básní. Takto například vyšla kniha Nové objevy. Fotografie obsahující básně Bohuslava Reynka s fotografiemi Daniela Reynka. Podle zástupců největšího českého knihkupectví Luxor patří právě Bohuslav Reynek k dnes nejvíce žádaným básníkům. Dobře se prodává též klasická báseň: Erben, Mácha, Skácel, ale i Jirous.
Trend patří tlachalům
V jedné známé formě báseň žádné usnadňování nepotřebuje a ztělesňuje extrémně živý a populární útvar – v písničkách. Ostatně není náhoda, že písňovému textu se v angličtině říká „lyrics“. Nejznámějšími „lidovými“ básníky, ale i popularizátory básníků, kteří psali v ústraní, jsou už několik desetiletí písničkáři Kryl, Merta, Navarová, Plíhal... Ve světě to jsou Dylan, Cohen, Waits, Cash, Brel, Okudžava a mnoho dalších. Je to poezie, která je obecně sdělná a také spontánně sdílená a docela trvanlivá. Publikum v těchto případech ví, že se jich osobně dotýká; nemusí jim to nikdo vysvětlovat, texty si vyhledávají. Vůbec přitom často neuvažují o tom, že poslouchají poezii.
Zajímavým počinem je loňská publikace Zpěv do odposlechu víc: Patnáct výletů do punkové poetiky, tentokrát bez bicích a kytar. V originální grafické úpravě zde vyšlo několik desítek textů českých noise, hardcore a punkových kapel. Editor Tomáš Weiss si uvědomuje, že na papíru bez svého hudebního podkresu jsou mnohé z nich vytržené z kontextu a jako takové ne vždy obstojí. Texty v knize nevznikaly jako literatura. Ale se všemi společnými tématy, souvislostmi a inspiracemi sbírka působí jako celek a jako celek funguje.
Zdrojem poezie, která na první pohled jako poezie nevypadá, je dobrá próza. „Projevuje se to ve výstavbě, v obraznosti, v rytmu, opakování, intonaci. Když čtete Hrabalovu Jarmilku, Příliš hlučnou samotu nebo Obsluhoval jsem anglického krále a pokud vás ty texty nutí, abyste je četli znovu – třeba v jiném tempu – a vnímali hudbu a dynamiku a určitý řád, čtete báseň. Vede vás básnická osnova pod prozaickým textem. Báseň vás donutí číst jinak než obvykle, protože je stavěná jinak, i když vás strhne, tak jde proti proudu navyklého vnímání,“ myslí si Iwashita. Podobně to vidí i Daniel Podhradský: „Dnes je totiž větší švanda nechat se bavit příběhem než naslouchat říkačkám, tudíž je řečeno, že próza je čtenářstvu sdělnější. Prd, zkuste si přečíst skutečně dobrou prózu, teď mne napadá třeba Brochova Smrt Vergiliova, to je teprve makačka.“
Lidové noviny oslovily pět osobností, které přicházejí do styku se současnou poezií nebo se různě dotýkají „básnické scény“. Píší, prodávají, čtou nebo o poezii učí. Zajímalo nás, která báseň je v jejich očích tou nejlepší. Nesmrtelnou, chcete-li. Spisovatel Jáchym Topol se dojatě rozplýval na Homérovou Odysseou: „Je úžasné, jak sedm století před Kristem napsal Homér to, co je dodnes aktuální. O návratu domů, tam, kam člověk – přes všechny překážky i pokušení – patří.“ Učitelka na humanitním gymnáziu Alena Janátová sáhla v první vteřině po české klasice: „Vybrat jen jedinou báseň je neuvěřitelně těžké. Ale první, co mi proběhlo hlavou, byla sbírka Smuténka Jana Skácela. Ať je to tedy báseň Smuténka!“ Oblíbená báseň nakladatele Daniela Podhradského, slavná Velká je smrt z pera Rainera Maria Rilkeho, se k němu dostala skrze internet: „Namítnete, že mohu být spokojen; nebýt internetu, možná bych se s ní nesetkal. Setkal a třeba ji znal i nazpaměť, protože místo idiotského klikání, ke kterému je dnes každá sociálně trochu vyšší bytost odsouzena, bych seděl na zadku a četl si Rilkeho.“ – „Vybrat nejlepší báseň na světě je jako vybrat nejlepší strom na světě,“ brání se redaktorka a literární historička Daniela Iwashita. „Předem se vzdávám a vybírám tu nejobyčejnější a nejmíň upovídanou rostlinu: Bodlák ze sbírky Moji přátelé básníka Jakuba Demla.“ Autor a editor Tomáš Weiss zvolil originální báseň Henry Layton Edgara Leea Masterse. Básně v Spoonriverské antologii se jmenují křestním jménem a příjmením těch osob, jejichž příběh se zapisuje. „Sbírka, na jejímž překladu se podílel i Jiří Kolář, podle mě stála na začátku moderního českého básnictví.“
***
Homér: Odyssea O muži zchytralém, múzo, mi vypravuj, který se mnoho, přemnoho nabloudil světem, když vyvrátil posvátnou Tróju: města přemnoha lidí on spatřil a smýšlení poznal, přemnoho vytrpěl strastí i na moři v nitru své duše, zápase o svůj život a návrat milených druhů. Avšak přece ni tak je nespasil, jakkoli toužil, neboť zhynuli sami svou vlastní vůlí a pýchou, bláhoví: jedliť skot, jenž náležel Hyperionu Héliovi – ten za to den návratu domů jim odňal. Božská Diovo dcero, i nám o tom vyprávět začni!
Rainer Maria Rilke: Velká je smrt Velká je smrt a my jsme její radostný hlas. Když zdá se, že život v nás zní nejplněji, tu slyšíme ji, jak vzlyká v nás. Jan Skácel: Smuténka To až se v září stmívá, už bez sametu, drsně, naholo, po poli chodí smuténka a zpívá, smuténka chodí kolem hrud šedých jak skřivani a zpívá, (je příběh starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť) zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu. Edgar Lee Masters: Henry Layton Kdokoli tudy jdeš, věz, že můj otec byl něžný a matka násilnická, kdežto já se narodil jako celek těchto nepřátelských polovin, které se nesmísily ani nesloučily, zůstaly každá zvlášť, jen slabě sletovány. Někteří z vás mě znali něžného, někteří násilnického, někteří obojího. Mě však nezahubila žádná z těch polovin, ale že odpadly jedna od druhé. Nezpůsobila to ani ta, ani ona část, že mně zůstala duše bez života.
Jakub Deml: Bodlák (z knihy Moji přátelé) BODLÁKU, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka Pátku
