Bouří-li se lidé od Alžírska po Perský záliv, cosi obecného musí být v arabském světě špatně. Dokázali jste si snad někdy představit občanský vzdor v Libyi?
Libye je typickým příkladem autokracie, kde o všem rozhoduje plukovník Kaddáfí. Stavěl se do čela třetího světa, jezdil i do Evropy se stany a velbloudy, obklopil se ženskou ochrankou, napsal proslulou Zelenou knihu, jezdili za ním evropští politici typu Jörga Haidera. Buď s Kaddáfím, nebo proti němu, ale nikdy mimo něj – tak to šlo 42 let.
Když zodpovídal za pumový atentát v Západním Berlíně, Američané bombardovali Libyi. Když naopak vydal pachatele atentátu nad Skotskem, dostal pochvalu. Když po pádu Saddáma vycouval z programu zakázaných zbraní, Amerika si ho předcházela.
Když propustil zadržované bulharské sestřičky, Nicolas Sarkozy s ním uzavřel zvláštní jadernou dohodu.
Tak dlouho jednal Západ s Kaddáfím z pozice obchodu, až teď „arabská ulice“ ukázala, že na to kašle. Ale co jí vlastně vadí?
Atentáty, soudy, vývoj zakázaných zbraní? Nezdá se. Je frustrována tím, že o tom všem rozhodoval jen sám Kaddáfí. To zatím není ta úplně dobrá zpráva z Libye.
