Firmu založil dědeček bratrů Václava a Ladislava Jirákových v roce 1935 na místě, kde společnost sídlí dodnes. V předválečné době firma zaměstnávala 10 až 15 lidí a vyráběla vše potřebné pro gastronomii - kamna, ohřívací pece, ohřívací vany, párkovníky a podobně. Protože prosperovala, vzal do ní dědeček i otce obou bratrů. Po válce však přišlo znárodnění, po němž už původní majitelé nesměli do rodinné dílny ani vstoupit. „Zakázali nám to i přesto, že babička měla pokoj přímo sousedící s dílnou. Oknem se dívala, jak tam začali pracovat cizí lidé. Ale protože vedoucí provozu byl dědův bývalý učeň, občas ho tam i s tátou přece jenom vzal.“
Václav Jirák začal s bratrem Ladislavem pracovat v ČKD Polovodiče - Václav pracoval jako mistr v oboru strojní obrábění, Ladislav byl seřizovačem na obráběcích strojích. V rodinné dílně zatím fungovalo družstvo Komex.
Začátek s rizikem Po listopadu 1989 zažádala rodina Jirákových o vrácení firmy. Aby získala peníze na rozjezd, prodali rodinní příslušníci nejen auta, za shromážděné peníze nakoupili první materiál a navázali na výrobní program Komexu. „Udělali jsme první propagační letáky s osmi výrobky a poslali je různým rozpočtovým organizacím. Jenže začaly chodit první objednávky a my ještě neměli fabriku oficiálně zpátky v rukách. Byl to obrovský risk. Ale vyšel - vrátili nám ji bez problémů. Akdyž jsme do ní první den vkročili, měli jsme v ruce objednávky konkrétního zákazníka, na kterých jsme mohli okamžitě začít pracovat. Zákazník nám za ně do čtrnácti dnů zaplatil a všechno se rozjelo.“ Nejzkušenější pracovníky bývalého družstva obnovená firma převzala a odkoupila také vybavení, protože o gastronomii ani jeden z nových majitelů v té době vlastně nic nevěděl. Ve firmě pracovali oba bratři i jejich manželky. „První tři roky jsme tu trávili čtrnáct hodin denně. V běžné pracovní době jsme byli u soustruhu, po pracovní době přišly na řadu faktury, ceníky, tvorba prospektů a tak dále,“ vzpomíná Václav Jirák.
Prvními zákazníky se staly nemocnice, domovy důchodců a polikliniky. Firmě pomohlo, že jako jedna z prvních začala s nerezovými kuchyňskými linkami a dalším sortimentem z nerezu. Zpřísňující se hygienické normy vyvolaly tlak na podniky, aby vyměnily nevyhovující umakart za kvalitnější materiály, v první řadě právě za nerez. Sortiment firmy Jiva-Jirák se z prvotních osmi až deseti výrobků rozšířil na víc než padesát produktů. Co umí závist Zlom přišel, když počet zaměstnanců přesáhl čtyřicítku. „Až do té doby jsme všechno pořád vedli jenom já s bratrem. Teď už jsme ale museli najít mistra i další řídící pracovníky, kteří převzali starost o chod výroby, a my se dál starali o obchod,“ vzpomíná Jirák.
Růst firmy ale nebyl bezproblémový. Rozšiřující se firma si žádala modernizaci celého areálu, a proti tomu se začali stavět starousedlíci, kterým v malé obci kousek od Prahy takový vzestup nevyhovoval. „Byla za tím hlavně závist, nic jiného,“ tvrdí Václav Jirák. „Za socialismu jsme všichni chodili do stejné hospody a každý z nás měl stejné dva tisíce. A najednou nám jakoby spadla do klína fabrika. Kolik v ní trávíme času, že neseme odpovědnost za každou korunu, to nikoho nezajímalo. Jeden soused nás dal dokonce k soudu.“
Firma soud vyhrála a areál přestavěla, dnešní vztahy s obcí už pan Jirák hodnotí jako korektní.
Pro ropné plošiny i loděnice Majitelé firmy Jiva-Jirák se začali zúčastňovat nejen domácích, ale i zahraničních veletrhů, kde získávali potřebné informace o vývoji gastronomického zařízení ve světě. Protože konkurence v oblasti sériově vyráběného zboží masově sílila, rozhodli se zaměřit na atypickou výrobu, která dnes tvoří převážnou většinu zakázek. Hodně atypických projektů firma zpracovává pro českou armádu. „Vím, že se v souvislosti s armádními zakázkami občas píše o různých kauzách, ale já ji mohu hodnotit jako našeho nejlepšího zákazníka, který je na maximální úrovni a vyžaduje nejkvalitnější zboží. Nejlepší výdejní linky jsme dělali pro armádu.“
Mezi dalšími zákazníky lze najít například Škodu Mladá Boleslav, Letiště Praha, hotelové komplexy, ale také ropné plošiny nebo Ministerstvo pro místní rozvoj v Bonnu. Přes svého německého partnera firma Jiva-Jirák vybavovala také letiště Heathrow v Londýně a lodě vyrobené v německých loděnicích.
„S bratrem máme funkce rozděleny tak, že já se věnuji styku se zákazníky a veškeré obchodní a finanční činnosti a bratr zajišťuje zásobování materiálem a strojním vybavením. Pracovní den pro mě začíná ve čtvrt na sedm, protože ve čtvrt na sedm u nás začíná pracovní doba pro všechny zaměstnance a já se za zaměstnance považuji také,“ říká Václav Jirák. Ve firmě už také začala pracovat čtvrtá generace Jiráků - v obchodním oddělení už osm let pracuje syn Václava Jiráka.
O praktický chod firmy se stará již přes deset let pověřený ředitel Petr Laňka, Václav Jirák však i nadále hlídá finanční toky i termíny zakázek a placení faktur. „Neexistuje, že by od nás odešly peníze se zpožděním, ale bohužel ne vždy platí totéž o partnerech, kteří mají platit nám. V případě rozpočtových organizací všechno funguje, jak má, ale třeba některé stavební nebo i obchodní firmy si diktují splatnosti faktur až devadesát dnů a není výjimkou ani stodvacetidenní či delší splatnost. A neustále se hledají důvody proč neplatit. Tyto problémy může ustát jen finančně silná firma. Pokud někdo nemá dostatek kapitálu, ostatní ho ekonomicky zlikvidují.“
***
VÁCLAV JIRÁK Rodina: ženatý, dospělý syn Václav Hudba: „Hraju sám na varhany, jakýkoli žánr.“ Auto: Audi Volný čas: turistika Dovolená: jachtaření v Chorvatsku
