Není to činnost básnická, o které vypovídal v úterý dopoledne dr. Josef Palivec, spisovatel a ministerský rada ve výslužbě. Soud se ho netázal na abstraktní lyrické vidiny, kterými plnil své verše. Otázky se týkaly činnosti mnohem konkrétnější a prozaičtější, činnosti, kterou vyslýchaný básník, mluvě o jednom z obžalovaných, nazval „kritickým postojem“ k nově vytvořeným poměrům v republice, kterou však věcní mužové zákona označují jednoduchým a nedvojsmyslným slovem špionáž.
Svědeckou výpověď Josefa Palivce i jeho činnost vůbec bude hodnotit soud; nás zajímá jako básník. Je nesporná umělecká hodnota jeho děl, původních i překladů, pokud rozumíme uměním technickou dovednost ovládat slovo a stavět velezdobně básnické obrazy. Jiná je ovšem otázka, co tahle poesie dá čtenáři, nejen prostému čtenáři, ale každému, který si neplete verše s křížovkami nebo s opiem, který z nich chce načerpat větší chuť k životu, odhodlání k práci a elán k pochodu do lepších časů. Josefa Palivce jako mnoho jiných básníků těžce poznamenal Paul Valéry, básník cizí životu, žonglér slov a obrazů, alchymista verše. Mnoho nonvaleurů se hřálo na lyrickém ohníčku Valéryově, nejedna nadaná hlava třeští z jeho hašiše. Je to poesie, a to platí i o díle Palivcově, žijící v docela uzavřeném světě, ve vzduchoprázdnu, kde nemůže vypučet živý organismus, kde rostou jen křehké květy z barevného skla.
Palivcova ostatní činnost je poznamenána jeho poesií, nebo chcete-li, i jeho činnost nezůstala bez vlivu na jeho poesii, obojí se tedy splétá v jedno. Tvrdí-li, že diplomatická zápletka může býti závažnější než válka, neříká to jen proto, aby se sebe setřásl podezření, že s válkou počítal a přál si ji; tohle jeho mínění může být docela upřímné, pokud u literátů jeho druhu je možná vůbec nějaká upřímnost. (...) Činnost diplomatů špionů zhodnotí soud, před soudem čtenářů stojí básníci. Proč někteří z nich dávají národu zmatené vidiny, plné slovní i zvukové obratnosti, ale vnitřně prázdné a neživé? Odpověď najdeme tam, kde spolu souvisí obojí činnost Palivcova. Jeho zrada na vlasti měla narušit náš hospodářský život, naši schopnost obrany proti škůdcům. I jeho básně, které jsou zradou na umění jako zdroji životního elánu, sledují stejný cíl: zmalátnit čtenáře, zamotat ho do pavučin pomyslů, odtrhnout ho od života. Netřeba se bát, že také jiní básníci nebo čtenáři, opojení Palivcem, skončí jako špioni; nechť si však uvědomí, že mohou skončit jako suché ratolesti na národním kmenu, a to už by byl dost smutný osud. Je vábné a efektní, říkat si nad svými skleníkovými jedy prokletý básník; ale podívejme se pod jeho masku, navrch bizarně pomalovanou, a uvidíte, že je zespodu z papíru a to, co se pod ní skrývá, že není prokletý básník, ale nic než zatracený literát.
Václav Lacina (1906–1993), spisovatel a básník, v letech 1930–1945 působil v justiční službě (od r. 1934 soudce). Jako tiskový referent ministerstva spravedlnosti se podílel na přípravě procesu s M. Horákovou a spol.
***
Činnost diplomatů špionů zhodnotí soud, před soudem čtenářů stojí básníci. Proč někteří z nich dávají národu zmatené vidiny?
