Autor nás provází letními i zimními zábavami a slavnostmi české metropole v období zhruba od konce 18. století do začátku první světové války. A protože velká část lidové zábavy se konala pod širým nebem (a vázala se ke katolickému kalendáři), zavede nás do pražských parků (většinu dnes připomínají jen názvy ulic), na hradby, do dřevěných divadelních arén i na pražské ostrovy a kopce.
Na unikátních reprodukcích uvidíte, jak vypadaly slavné Fidlovačky v Nuslích nebo krejčovský Slamník v Bubenči. A mimochodem, věděli jste, že slovo fidlovačka pochází z němčiny a označuje ševcovský nástroj na hlazení neboli fidlování (z německého fiedeln) kůží? Nebo že matějská pouť, na kterou jste v dětství chodili do Parku zábavy a oddechu Julia Fučíka a dnes na ni s dětmi chodíte na Výstaviště, se původně konala na Babě u kostelíka sv. Matěje, pak se pro velký zájem přesunula na „kulaťák“ do Dejvic, a na dnešní místo ji přesunuli až komunisté v 50. letech, kdy definitivně ztratila náboženský význam? Právě tyto detaily, spolu se šesti stovkami reprodukcí rytin a obrazů, vstupenek a plakátů, tanečních pořádků, hracích karet a dalších dobových dokumentů jsou největším bohatstvím Míkovy monografie.
Můžete na nich sledovat zajímavosti, jako třeba to, jak mezinárodní byla Praha už v roce 1850: reklamní leták na kavárnu Jiřího Breithuta v Poštovské ulici (dnes Karolíny Světlé) je vyveden v osmi jazycích - samozřejmě v češtině a němčině, ale kromě toho ještě ve francouzštině, italštině, ruštině, angličtině, polštině a srbštině. A inzeruje, že bude nabízet noviny ve všech těchto jazycích! Když se pak v textu dozvíte, že kavárny bývaly otevřené od 6 ráno do 2 hodin v noci a některé z nich nabízely až dvě stě českých a cizojazyčných periodik, můžete při srovnání s většinou dnešních podniků jen tiše závidět. Tentýž pocit asi vyvolá i informace, že na konci 18. století si mohli milovníci piva jen na Starém a Novém Městě a na Malé Straně vybírat mezi 129 malými pivovary. Jejich činnost postupně slábla teprve ve 40. letech 19. století, kdy se do Prahy začalo dovážet plzeňské.
Na plakátech zvoucích do panoptik si zase můžeme ověřit, že naše dnešní záliba ve sledování reality show typu VyVolení je logickým pokračováním zábav našich předků. Pražané 19. století VyVolené neměli, a tak si neváhali zaplatit za pohled na „dvojitého člověka z Indie“, na „české zázračné dítě“, které ve čtyřech letech vážilo 65 kilo, nebo na „poločlověka Jagannatta“ - zmrzačené chudáky, kteří cestovali světem a prodávali svůj úděl.
V ruce máte knihu, která nastavuje zajímavé zrcadlo našim vlastním zábavám. A dělá to přístupným způsobem - není zatížená textem a informace přináší díky dobovým dokumentům jaksi mimoděk.
***
VYŠLO ČESKY Zábava a slavnosti staré Prahy Zdeněk Míka Vydalo nakladatelství Ostrov, Praha 2008, 351 strana.
